Srpen 2012

VNITŘNÍ TVÁŘE OBJEKTŮ

31. srpna 2012 v 12:37



Ještě dříve nežli jsem zatřel, natrvalo, navždycky, udělal jsem si v jedné náhlé chvíli k důkazu, památce i připomenutí posledních pár foteček beztvaré prvotnosti, popisovaný postup mi zní logicky, to ve smyslu rozumnosti - jako jakési intelektové řádnosti opodstatnění mých úvah: v jedné chvíli, řečeno prostě, se mi to schizofrenní žlutou natírané dřevíčko připodobnilo k Meg Ryan.


Pro domorodce druhu Boiohaemum sapiens je hotové jen to, co je hmotné. V jistém smyslu k sežrání. Aniž by tentýž obyčej obdobně platil pro statky duchovní povahy: když v jejich případě jsou, ony se nalézají jako vyloučeny, mimo horizont či okruh všedního zření zdejších aboriginálů.
Dnešek má datum 31. srpna, čili označení konce měsíce, dřevěnou loutku z bezového dřeva včera na ulici vůči neposlušným dětem nazývanou Kukula do hodiny dotřu a žlutou jako Číňan nainstaluji do rozbité prachovnice, jak už bylo ilustrováno kdesi minule, párkrát nafotografuji pro účel již příští: od zítřka budu objekt nazvaný VIDÍŠ-LI ČÍŇANA... každý den interpretovat v novém blogu, a současně na stejné téma průběžně psát esej.
Všechno však i nadále jako součást mé megnautické praxe, tímto způsobem se na své výzkumné plavbě aspoň trochu zrelaxuji, přijdu, nebo budu bezděčně nakormidlován, třeba na jiné související myšlenky, vždyť zrovna v této chvíli například už jsem nebyl napoprvé schopem rozhodnout, zdali se hned ve slově relaxuji píše hláska x a nebo přirozeněji domáčtější dvojhláska ks.
Jakýkoli exemplář zmíněného domorodého intelektového druhu, porovná-li vůbec kdy viděné se zněním názvu, usoudí, že se určitě jedná o jakýsi takový ten mobilový vtip na téma, o takového něco jako o hlášku, jak ti Čínani zasraní nakynuli a dneska se roztahují všude po světě a doma hospodářsky a průmyslově mohutní, říkám vám, vzpomeňte si na Nostradama třeba, ten tohle dávno předpověděl, jde z těch žlutých kobylek roztahujících se už teď všude kolem strach...


ŠKAPÍK UŽ NENÍ Z VARŮ, NÝBRŽ OD JIHOČESKÉ ŘÍČKY NEŽÁRKY

30. srpna 2012 v 14:47



Asi se potřebuje naučit operně zpívat, jako tenkrát nedaleko na zámku ve Stráži nad Nežárkou Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová. Osudová Ema.
Mary Margaret Emily Anne Hyra. Hyra znamená (bylo mi strojovým překladačem náhle nabídnuto) ve švédštině pronajmout. Jakousi podmíněnost; tedy cosi zasluhující si velmi soustředěnou pozornost.


Pokud tento obrázek komusi připomene zenovou ilustraci, mínil jsem. Jestli princip čínského stínového divadla, díky za zase jednu uskutečněnou náhodu.
Neboť ve stejném smyslu jako zen i megnautika učí jejího vyznavače smířlivé trpělivosti, třebaže se jedná především o vědu - týdny se její hladina nemusí sebeméně hnout, dechem věčnosti zčeřit, megnauticky vyhlížená Meg Ryan na místo očekávání se nemusí nikdy dostavit. Jen přípravy (v rozmanitých podobách, postupech a souvislostech) na takovou případnou příležitost jsou zásadní.
Se Škapíkem jako případným scenáristicko megnautickým společníkem, bytem v Novosedlech nad Nežárkou č. p. 125, to zrovna z onoho zenově megnautického ohledu bude velmi obtížné, v jeho roztěkanosti a zbrklosti ho přimět k žádoucí soustředěnosti, ale, že nepřeháním, čtěte radši ukázku:
Díky za nabídku, porozhlédnu se po nějaké přítomnosti Meganautiky i po Meg Ryan, v Černobylu příroda krásně prosperuje, víme proč, ale jen si trochu vydechla, už se chystají Megablbci, tam vybudovat úložiště zářících zbytků naší civilizace..Je dobré, ale zatraceně těžké být přítomný v přítomnosti, to je moje současná Meganautika, snažím se oprostit od zkoumání co by bylo kdyby a co bude když, holotu se snažím vnímt jako produkt s námi žertujícího Vesmíru (chceš li Meganauta). Jinak čistě mezilidsky, jsem opravdu rád, že s tebou zas mohu komunikovat neb si pro mne stále milým chytrým a šíleným Lojkáskem. Opatruj se brachu a budeš li mít chuť, ozvi se.
V úctě Pavel
Kolik že ti vlastně je? To je asi fuk. Inu nemyslet je velkým darem a zdaleka ne pro každého se výsady umění nemyšlení dostane. Mám za to, že nemyšlení je nejhlubším projevem přírody (Vesmíru, Meganauta, matky) v nás. Ale prý se to nedá naučit, musí to přijít..Pozdravuj doma.

Pokud případně v upřímném zájmu o jeho spoluautorskou účast vytrvám, dokonce budu-li jeho interes rozfoukávat, bude mě to stát sil jako bych mu vyvařoval nejjemnější krupičné kašičky, jako by se i ve Škapíkově případě jednalo o nějaké odstávče.
Megnautický výsledek nazpátek od Nežárky je tedy velmi nejistý, sebeméně se předpovědět nedá - třebaže z těch Novosedel je to na západ do Kalifornie nebo N.Y. City o hodně pár desítek kilometrů blíž souší, š, ž, s, ž, obtížně by se Meg předchozí dvě slova vyslovovala - a co teprve živlem vodním: z říčky Nežárky případný atom spreje megnautického znaku do rychloběžnější Vltavy, Vltava se, kočka leze dírou, pes oknem, vlévá do Labe, které má konečnou v Hamburku, který je už přístavem Severního moře, do Ameriky odsud lodi jezdí přímo, stovky zbytečných mořských mílí Baltem pomocí pouhého jediného škapíka bych ušetřil; jenomže ani ty baltské vzdálenosti by nemusely být, posouzeno nejpřísnějšími zenovými pravidly, zas až tak zbytečné...


Nechám se osudu poddat. Aniž jsem nějaká ta Destiny.
Nemaje, kostkou od Člověče si hodit nemohu.

Zatímco vržený stín figurky z té hry vypadá jako dírka klíčová...

VIDÍŠ-LI ČÍŇANA...

29. srpna 2012 v 18:11




Celé dnešní dopoledne až hodinu za oběd jsem věnoval výrobě figurky, na fotografii pro ukázku teď již uvnitř láhve prachovnice, rašplí jsem ji vymodeloval ze dřeva chebzového, tedy černého bezu, o němž je známo, že je kouzelné.
Pro srozumění mého záměru nechť si případní zájemci připomenou dva obrazy: hřib obecný jako kuriozita vyroste a dospěje uvnitř každého dutého předmětu, dokonce petláhve; pevně uzavřená láhev plná až po hrdlo v zimě mrazem vybuchuje, poněvadž led uvnitř zaujímá více prostoru nežli voda, z níž vzešel.
I moje téma o megnautice již přerostlo jeden z původních zárodků, třeba zrovna ten Wittgensteinům deníkový zápisek o Číňanovi - z malinkaté figurky se silou růstu stále se zvedajících ramen stal kolos, který roztrhnul ode dna těleso jej uzavírající, tahleta poznámka je vysvětlením záměru objektu, v jehož tvorbě budu pokračovat, zítra nejmíň natřením nažluto té dneska vyrašplované figurky uvnitř.
Co jej uzavíralo, změnilo se při jistém způsobu nazření v křídla, ovšem stále je brněním, jež mu neumožňuje, brání, z místa kamsi vyjít, odejít.
Bytelné zdi našich pravých vězení, jak by napsal do blogu jistě i Franz Kafka, jsou pro oči jiných neviditelné, dokonce neodstranitelné, ač zcela průhledné.
Zásadní naše snahy a úkoly jsou pro pohledy okolních obdobně neviditelné, jak jejich zase pro mne; vědom si této disproporce, jsem se jim zvyklý nabízet s pomocí.
Vidíš-li Číňana...


PONĚVADŽ VĚCI ZÁSADNÍ SE DĚJÍ ZROVNA VE CHVÍLÍCH, JEŽ ČLOVĚK JAKO VÝZNAMNÉ NAPROSTO NETUŠÍ.

28. srpna 2012 v 12:15



V noci na pondělí se mi vzkazem na fejsbuku, že si mne řadí mezi přátelé, ozval z Varů Pavel Škapík, aha, kouknul jsem se, již jsem včera psal.
Co ovšem včera nezmínil jsem, neboť i v období naprostého nedostatku rozvíjejících megnautických témat se mi jevilo jako pominutelné kuriozum, bylo ono ihned moje hemžení, v němž jsem na fejsbuk sázel Pavlovi vstříc jakýsi digest, výběr z mé megnautické vizuální tvorby doplňovaný čerstvě vznikajícími čímsi jako aforismy na témata mých megnautických poznámek.
Dneska ráno již hluboko před před šestou jsem na této prezentaci dalším vkládáním pokračoval znovu, netuše, že po snídani dvou druhů pomazánek koupených předtím ve slevě, mě ohromí další dva nápady: když k rozvíjení toho prvního je prostředí fejsbuku, jak jsem si je žánrově stanovil a vedu, naprosto ideální. Prozatím...

VYHLÁSÍM V NĚM KONKURZ, POPŘÍPADĚ KAMEROVÉ ZKOUŠKY, NA FIGURANTKY MEG RYAN.

Což je nápad, který lze postupně pěchovat a plnit až do stádia scénáře (nejméně) dokumentárního filmu, když podle mého vzoru na fejsbuku by každá z adeptek přinesla před kameru cosi jako vlastní megnautický dar, dokonce přímo etudu.
Pokud se Pavlovi tohle téma zalíbí, mohli bychom na něm případně scenáristicky pokračovat spolu.

A ten stejně ohromující nápad druhý?

Jen co jsem před půl devátou ranní uložil na fejsbuk obrázek modré dopravní značky s motivem megnautického znaku, vyrobil jsem ji před pár týdny a v souvislostech nebyl dosud schopen rozvinout, uvědomil jsem si až dnes, že ze znaku lze pokročit ke gestu dlaně levice sevřené v pěst a obklopené s mezerou pravou dlaní zohnutou do parabolického tvaru zrcadlově obráceného C.
Megnautický pozdrav.
Známý jen zasvěcencům.
Jak má být.

Zřejmě začnu používat v civilním životě.

Ale ještě dříve zfotografuji, když jediným modelem, kterého pro tento účel jako možnost mám, je můj jiný spolužák z devítiletky, Petr Janota, jak ho, slepého, povedu před desátou na veřejný internet, a po deseti minutách zase zpět. Na kterémsi místě zdejších ulic ho kýženému gestu naučím, a ve štronzu veškeré jeho mimiky ztuhlé tuhle figuru nafotografuji, neboť i slepci mohou posloužit ke zviditelňovánní dílčích substancialit mého světa.

Ovšem očekávaný Petr Janota se před desátou nedostavil použít zvonek cinkající uvnitř nory s mou adresou. O pár minut nato jsem se mu prozměnu z ulice nedozvonil já.

Cestou nazpátek náměstím jsem umluvil o gesto do objektivu Zdeňka Michálka, synovce jiného mého spolužáka z devítiletky, po pár větách vsedě na lavičce vyhověl.


NEJDŘÍVE SE NECHTĚL NECHAT FOTIT ALFRÉD.

27. srpna 2012 v 10:12




Pak stejně tak ne budoucí Meg Ryan, slepice. K jejímu přemlouvání nepomáhala ani vytasená zbraň mého světelného meče exkalibra, včetně umělohmotných zvukových signálů, které ji tak leda přiváděly do stresů.
Takže se za houkání houkačky, ti blbci, každý z jiných vnějších příčin, nechtěli fotit oba.
Přemlouval jsem je dobrou hodinu, začínal chápat, jak zdejší obecná zbabělost se zveřejňovat vyplývá z domorodé neodvahy samostatně myslet. Když význam slova zveřejňovat, alespoň mi a ani až vzdáleně za oceánem, nesouvisí s výrazem exhibovat se, případně fotografie z dovolené, věty ve špatné gramatice pod internetovými články - čili s úkazy tak častými v běžné všední veřejné domorodé praxi.
Být, vědět, a učinit bez přemlouvání.
Unavena, pak by se i slepice vyfotit i nechala, spolužák z dávné devítiletky však stále svéřepě odolával, všechny moje narážky o báječnosti konceptuálního umění pro něj sama jevily se marné.
Umluven mým slibem, že ho budu přece fotit pouze od slepice dolů, nakonec se přece jenom po jeho zvyku nedůvěřivce párkrát zatvářil mimo obraz jako nějaký koncentrát vražedných mimik Čaroděje Mordomora.
Podezřívavý k příležitostem nesemletým v novinách, zevně už vypadá jako předloha starce, popřípadě Starce, kteréhosi dávného mistrovského obrazu, narozen sice ve stejném roce jako já, spolužák Alfréd, na rozdíl ode mne pravidelný čtenář denního tisku, je už starý, nakolik už neodvratitelně, několika úkoly souvisejícími s Meg Ryan ještě probádám.


Ovšem dnes ráno jsem našel ve schránce vzkaz jiného mého dávného spolužáka, prozměnu z FAMU, Pavla Škapíka. Málem čtvrtstoletí tomu bude, co jsme se viděli naposledy, teď mi za něj jakýsi automat vyřídil, že si mne Pavel nakliknul za přátele, napodobuji, jak stroje, stejně jako mnozí zdejší primitivové, neumějí skloňovat.
Z ničeho nic hned poránu zpráva, stručná sice na větu Pavel Škapík si vás chce přidat mezi své přátele na Facebooku., ovšem jak zásadně důležitá v souvislosti s navazováním mých kontaktů s Meg Ryan!!!
Pavel kdysi zprivatizoval kino Drahomíra ve festivalových Varech, každý rok má tak s festivalem, touto korumpářskou ostudou mimo jakoukoli kinematografickou míru, jakési organizační spojení. Odpromítává totiž pokaždé část festivalového repertáru.
Od samého počátku mých megnautických snah tiše předpokládám, že Meg Ryan, jako superhvězda, jednou bude na varský festival pozvána, že se uvolí a posléze dojede.
Z případného mého budoucího spojení s dávným spolužákem Škapíkem, k němuž se dneska, možná s jistou předvídavostí příštího osudu, on sám zcela nečekaně přihlásil, plyne pro mne vůči případně přijedší Meg Ryan možnost výstavy megnautických fotografií kdesi v útrobách zákulisí kina Drahomíra, včetně ukázek s nimi související dokumentace.
Musím tedy v jejich zhotování přidat, byť v nápadech mám namále, přesto slibuji co nejvíce se dopříště rozhánět do všech stran tématu mým světelným megnautickým mečem - pokud chci, aby aspoň s jakousi příležitostí dovnitř vkoukla, slepic je kolem dost, Rájenka...


HRDLIČKA MEG RYAN

26. srpna 2012 v 17:06



Příští příběh si nevymýšlím, děje se mým dvěma známým, kteří bydlí spolu ve společném bytě natolik těsně, že většina zdejších maloměstských o nich soudí, že jsou to staří teplouši.
Kdesi ve světě mají každý z nich nějaké to dítě, za domečkem zahrádku.
Opodál záhonků vysoký věkovitý jasan, každý podzim jim vítr navěje mezi ploty odpadlé suché listy a plodonosné nažky, a oni jak dva hospodáříčci nahrabou toho zavadlého náletu pokaždé do kompostu pořádně napěchovanou hromadu.
Od jara do podzimu stále venku v zahradní zeleni celé dny cosi kutí, v zimě sypou ptáčkům zpěváčkům do krmítka a věšejí na větve nad ním lojové koule pro sýkorky. Příroda se jim za jejich péči odměňuje stejně štědře špačky a kosy, kteří jim jedni vytahají všechno ještě sotva zasazené ihned ze země, zatímco ti druzí, potměšilejší, a to ještě nevzpomínám kvíčaly, ozobají zčerstva kdeco, co aspoň trošku na větvích dozraje.
Rajčata například sázejí Milan s Brunem každým rokem, jenom co nadejdou prázdninové měsíce, všechny keříky jim zaručeně zčernají.
Pokud svítí sluníčko, co hodinku si sednou ke stolečku, obzírají stav toho jejich kolchozu, pokuřují, letos jim už od jara dělají na stole společníky postupně stále se zvětšující krabice.
Tedy vždy jen jedna, ale co týden větší, mírami odpovídající tomu, jak uvnitř postupně roste pták.
Pták se původně měl jmenovat Meg Ryan, jak jsem jim navrhoval, mláděti hrdličky ovšem ti dva začali říkat Eliška.
Našel ji Milan, vypadlou z hnízda, z tamtoho v koruně jasanu, jak odhadoval, ve výšce dobrých patnácti metrů, nabízeli mi, abych se sám došel pro důkaz na hrdličtin kosmodrom podívat.
Milan tenkrát zahlédnul pískle padlé na kraji chodníku, po němž se vracel z nákupu, nemůže obvykle dospat, nakoupí pečivo pro oba, zbylou stravu si připravují každý sám, každá osoba ze dvou v jednom bytě zcela jiný jídelníček, pokud vaří, tak každý svoje do foroty tak na dva tři dny.
Ze stavu vnějších příčin a zevních následků bylo Milanovi jasné, že mládě nepřežije, takže ho zvednul a položil do rozcochy kteréhosi keře opodál, aby nebožátko, do času nežli jako nekřtěnátko samo umře, k tomu jeho všemu zlému ještě za živa nesežrali drasticky bezejmenní psi.
V kuchyni jejich bytu potom celou příhodu promysleli s Brunem, nedalo jim to, vypravili se jako kondolence nazpátek, mínili ještě teploučký kadávr pochovat. Jenomže vypadlý opeřenec ještě žil!
Nezaváhali, vzali ho sebou do bytečku, v kuchyni na stole mu do krabice dali mističkou s vodou a druhou se zrníčky, a začali se o sirotka starat jak tatínek s maminkou, vstrkávali mu potravu zobáčkem až do krku pinzetou.
Posléze ho pojmenovali, jak jsem již vzpomenul, jménem, které se mi nelíbilo, ale jak to se křtem nakonec dopadlo, ve výsledku jsem rád. Po pádu má Eliška trvalé následky, létat nemůže, jedno křídlo zlomené a taky přeraženou nožičku, rovněž má něco s páteří a řekl bych, že i šilhá.
Představte si, že by se tento zmetek jmenoval podle mého, Meg Ryan !, Meg Ryan !!!, musím pro ilustraci zdůraznit, je sice pravda, že i ona sama tam za oceánem má na obou nohou už jenom na pohled opravdu strašně odporné křečáky.
A ještě aby kulhala a pajdala, jeho například moje vrstevnice, nebo dokonce kterási nápadnice, jimiž bývám občas obstoupen, všechny klouby bolavé, z přežranosti tlusté, obalené celulitidami, cévy k mozkům zanešené žvásty bulvárů, vyhýbám se jim, abych se o nich posléze soukromě zmiňoval jako o slepicích, to opravdu ne, když raději o nich zapomínám hned.
Stejně jako nehaním ani tamtu Meg Ryan, ale mezi námi, je to teda pěkná slepice, takovou práci jsem už dal do toho záměru, aby sem k nám na zdejší maloměsto došla, popřípadě dojela, půldruhého roku myšlení každý den, každý sebemenší vzdech posléze rozepsat nejméně na odstavec, doplnil ilustrující fotografií, pro jednu takovou, pokud přestane pršet, vyrazím hned dnes odpoledne, tedy zhruba za dvě hodiny.
Pro účel se vderu do zahrady mého spolužáka Zorra, kterému tak říkám již od gymnaziálních let, přinutím ho, aby ihned odchytil jedinou jeho slepici, veškeré jeho živočišné hospodářství, lenghornku hnědou nosného plemene, i zde už sirotu jen smutnou, neboť její družka, s níž vyrůstaly pospolu už od líhně, se jí onehdy utopila pádem do vodou plného plechového barelu.
Sebevražda?
V prostředí a v péči, jež jim svede po nedávné smrti jeho matky připravit a zajistit Zorro, jediný z přijedších policistů byl by se byl tenkrát tomuto podezření nedivil.
Vrazím tedy vrátky do zahrádky příměstské patrové vilky, vyzvoním stejně starého mládence Zorra ze siesty pelechu, donutím ho chytit jeho pernatou družku, držet ji v náručí před objektivem mého nikona, zatímco budu s sebou mít svůj světelný meč excalibur, kterým slépku, za řevu sirény uvnitř zbraně, budu pasovat jménem, které jediné jí přísluší:
"Pasuji tě, kuřice odpradávna lenghornsky hnědá, jak i křtím, slavným jménem Meg Ryan, jak se podle pravidel konceptuálního umění náleží."
Čemuž jako smyslu čehokoli ani majitel předměstské vilky Alfréd Zorro nebude sebeméně rozumět a bude odmítat postavit se před objektiv; přesto vymámím a dokumentující fotografii ke svému tvrzení na sám konec této mé explikace přiložím.






DIE OR PIE

25. srpna 2012 v 10:03




Svět se nám jako smysl i určenost zjevuje znameními.

Jen jsem přišel včera podle slibu pod dálniční most před lesem Grabinou, jen jsem švihnul světelným mečem exkalibrem koupeným hodinu před polednem za 50 korun u Vietnamců na Hlavní, ihned se mi jako každému správnému lancelotovi objevil můj příští úkol, bojovat se smrtí, tedy se Smrtí, jak jsem zjistil až později odpoledne, když jsem si polední fotografie prohlížel v noťasu.

[24.08.2012, 18:42]
Nevedlo se mi
dnes. Siluet zakletých
osob kolem les.

Pod dálniční most jsem došel až nějakou chvíli po onom denně dopoledne opakovaném dvouhodinovém výseku času, kdy světelná čára dělívá paprskem temnou prostoru, dostavil jsem se na mi určené místo sice pozdě, abych mohl míněné jako souboj dvou různě světelných existencí nafotografovat, přesto jsem byl tu, tu, tady, v poledním čase té hodiny, v níž podle dávné temné tradice obživují přístrachy.

DIE

Zemřeš, dali mi vědět jejich vari, pomni před prachem popela, ještě se snaž nebýt mrtvý, jak jsou již zaživa ti všichni tobě okolo.
Dovolili mi spatřit (byť v případě přeludů by mělo znít dovolily), napsáno dokonce písmeny, mé mysli sice ne přímo na místě, ale zprostředkovaně, vzkazem, až když jsem při zpracovávání fotografie na něj v grafickém programu s plnou pozorností výtvarného cíle zaostřil.
Totéž mi bylo nabídnuto vidět již před nějakým časem, neboť mi již bylo dříve přes objektiv nikona vzkázáno, čára světelného znamení mě již tehdy k jejich vzkazu přiváděla - jenomže já nebyl připraven, potřebně tedy i vybaven, abych si mohl vůbec všimnout, přisvojit si jako mi určené; a pak ještě přečísti.
Ti mrtví mí současníci všedně okolo jsou zbaveni schopnosti číst jenom jim určené dílčí vzkazy. Jež mohou mít rozličné chvíle, i podoby. Jsou mrtví, neboť žijí mimo území magie.
Kterákoli věta běžného novinového článku, potřebně však povšimnuta, je magickým vzkazem.
Jakož obdobně i zcela zběžný pohled na cokoli.
Dokonce slovem, znamení, nazývá takové jen adresátům viděné koincidální okolnosti v ději jistého filmu sama Meg.
Osloven, já jsem vstoupil. Veden dokonce situaci i sobě směšným umělohmotným mečem, pouhou rekvizitou míněnou ke zcela jinému účelu. Ale bez ní, takového paběrku, nemít ho, by se bylo nestalo.


Mnou povšimnuta předešlými činnostmi, máme tu tedy dvě sobě vzhledem hodně podobná slova: DIE, tedy vyzvání, že zemřu, a potom PIE,v nejširším významu KOLÁČ, jehož tématu jako pamlsku pro Meg jsem se v posledních pár dnech jakousi řízenou náhodou věnoval - a v dějích zapisovaných zcela zbytných událostí postupně jdoucícho času zcela přirozeně přešel od jednoho tématu k jinému.


Jako zkušenost bylo předchozí pečení příležitost jedinečně skvělá, nevadí, pokud se Meg nikdy nedostaví - z nás dvou aspoň já budu připraven. Stejně jako mě nemrzí, že ohlašované zdobení také nijak valně nedopadlo, namísto slibovaných polev pečlivě vykalibrovaných chutí a všelikých navazujících ingrediencí vše bylo mnou jednotvárně polito jakýmsi umělohmotně fialově zbarveným pudingem zakoupeným v konzumu, divadelní manžel Vávra by se při tomto pohledu nachystané vražedkyně Maryši zajisté ptal, zdali ne snad u žida.
Vše se snahou ozdobující pravidelnosti posypáno kolečky nakrájeného banánu, když více jsem již na stále ještě aktuální poštovské adrese k přízdobě neměl.
Navíc, co ještě v první chvíli nějak vypadalo a drželo jakýstakýs tvar, a vzbuzovalo alespoň ve mně šmak, za ty tři minuty, nežli jsem se připravil nafotografovat, se slilo do podoby jakéhosi podmořského hlavonožce, slizovité chobotnice například, a nebo pro ten lesk na površích banánových skrojků mi připomnělo mrtvá hlemýždí těla vyhnívající mi posud na balkóně v jejich ulitách.
To se ví, kdyby někdy příště Meg Ryan přislíbila se dostavit, to se ví, to by teda, panečku, byla jo o řády jiná sháňka, třeba hned ten talíř ne tak staromládenecky otřískaný; jakož i mnohá jiná vnější paráda!


V poslední dnešní větě pouze zmíním, že nevím, čím je dáno, že tam, kde jiní vidívají cosi věcného, mi ze stejného pohledu, a namísto třeba zákusků a dortů, se zjevují před myslí jen samé abstrakce.




NA MALOMĚSTĚ MŮŽE MÍT JEDEN ZÁŽITKŮ PLNO, DOJDE I NA FANTASY...

24. srpna 2012 v 10:15



Mohla byste mi říct, jak dlouho se peče vánoční cukroví?
Ale tady jste přece na nádraží. My jen vlaky.
Ale jste snad informace. Máte to tady přece napsáno.
Jak které. Tak pětadvacet minut zhruba. Jestli vás to neurazí, doneste mi potom ochutnat.


S detailem jak z kteréhosi obrazů lidových malířů z rodu Hánů, činných v uherskohradišťském okolí na konci předminulého století, se vracím nazpátek ke včerejšímu těstu, když jsem je měl ve vykrájených kusech úhledně rozprostřené po plechu - ale do trouby ještě stále nedal, cink, cink, je po přestávce, začínám.



Velkým písmenem M, dávná staletí slavně velebenou literou budiž tvoje jméno oslaveno, tentokrát ne, Maria, snad vše příští dobře k našemu společnému prospěchu dopadne, šups s pekáčem do trouby, stáhnul plamen v troubě na nejmenší a už jsem se hnal do kiosku těch v dnešním úvodu předehraných nádražních informací, když budovu nádraží mám stát velmi výhodně a pohodlně přes jednu ulici hned za rohem.
Po určené době, když mezitím jsem třikrát do trouby nahlédnul a plech pokaždé předkem za zadek obrátil, na mne čekalo výsledné překvapením tušené sice, mnou předpokládané víceméně v takové vítězné podobě, přesto jsem byl nadšen a sám se sebou spokojen: předpoklady svého ještě nekonečně vzdáleného cíle jsem výsledkem prvního pokusu nezklamal.


Kdybych býval byl těsto před pečením pomazal kterousi vaječnou emulsí, nehleděl bych teď na povrch poněkud zabledlý - ale co, vždyť se přece jedná jen o pouhý korpus určený k pozdějšímu zdobení; a upřímně, ono ani galerijní výsledné konceptuální dílo nemusí být pohledné.
Okusil jsem pouze jeden malý kousek, hmm, Meginy rty voněly a chutnaly, třebaže trošinku moučné, zřejmě tím zpráškovaným čokoládovým pudingem vsypaným hned na začátku, stydět se však nemám za co, už jsem nabíral a skládal deset kousků dalších rtů na táceček z bílého polystyrénu, abych je roznesl po okolí ochutnat.
Třebas hned do patra veřejné knihovny sídlící opodál mé poštovské adresy, za dalším nejbližším rohem, jiným však nežli ono vzpomenuté nádraží.
A s obdarováním pamlsky přikazovoval jsou každé z respondentek zde i o kus dál, aby mi ihned nazpátek podaly mailem zprávu, nakolik si jako zkušené kuchařinky pochutnaly, a proč ne, na vzorku, jenž zrovna dojedly.

> Datum: 23.08.2012 09:55
> Předmět: Sušenky
>
Tak Vám sděluji svůj názor! Sušenky nejsou špatné, jenom moc tvrdé - asi by to chtělo kypřicí prášek nebo jedlou sodu nebo ony za pár dni samy změknou :)).
VK


> Datum: 23.08.2012 10:04
> Předmět: pokračování
>
Dorka říká že jsou málo sladké:) Jana doufá, že změknou, tvar mají dobrý, chuť taky.
VK

> Datum: 23.08.2012 10:42
> Předmět: Re: Kde mám kritiku těsta? Sem s ník, prosím! L.
>
Připomíná mi to cukroví, které pekla moje maminka a jmenovalo se to anýzky. Byl tam anýz,
jinak je třeba to asi nechat rozležet, tvar je krásný, Hodně pekařsko - cukrářských úspěchů,Kar


> Předmět: Re: Tady už je fotka, kde je toho těsta kritika? Re: Cukroví -- už se
> do toho dávám -- prosím, čekám na zprávu...
> Datum: 23.8.2012 11:50:21
> ----------------------------------------
> Jsem tam přímo hrozná :-)
> Nestíhám, dnes chodí docela hodně lidí...
> Těsto, no řekla bych, že mu chybí chuť, která zmírní silnou chuť perníku, toho
> je tam moc....
> navíc vůbec není sladké, a to perník má být... Trochu i planý.. Ale zas, bude
> chutnat jinak,
> až se rozleží...
> Ale na chlapa, dobrý :-) !

Včera, zahlcen kvůli Meg snahou na blozích, teprve až málem k páté odpolední, a to jsem s pečením začínal ráno dlouho před osmou(!!!), jsem vyrazil na zdejší maloměsto. Nikoli snad, abych oslavoval svůj výkon nebo si za něj nechal tleskati - můj cíl i tentokrát byl zcela nenápadný, vnějškově stejně prostý jako všechna moje prozatímní snaha vůči Meg. Proto neudiví, že jsem navštívil hračkářství za pouhými dvěma rohy od mé adresy, jak i o kus dál již vůči mým spádům osvědčený vietnamský krámek, v něm jsem onehdy přišel k její paruce.
V hračkařství mi hovorná prodavačka jeden žádaný exemplář předložila, u Vietnamců po dotazu majitel nabídnul, že žádané na zítřek opatří v několika kusech, abych si velikost zbraně a barvu jí vydávaného světla mohl vybrat.

Laser sword!!!

Meč Excalibur!!!

Znám za zdejším maloměstem prostředí podobné vnitřnostem španělské jeskyně Altamira, kde jsou na zdech ty známé obrázky prehistorických zvířat, začátek vší výtvarné kultury. Viděl jsem kdysi dokumentární film o paprsku světla v prehistorické svatyni, který protne tmu uvnitř jeskyně a objeví se jen jednou za rok přesně v den slunovratu. Zprostředkovaně se na internetu setkávám s magickými pseudoprostředími příběhů fantasy připomínajícími pradávná pohanství.

Jako bych byl jedním z předurčených rytířů kulatého stolu, začnu bojovat obrazci světla meče s temnotami v prospěch Meg. Třebas mi bezděčné světelné magické smyčky uspíší v kterési jedné chvíli mé čekání.
Mohu si takovou snahu dovolit, na dané místo občas pěšky, později na kole, je mi teprve pětašedesát let.

Od včerejška posílen nadto vypečeným znakem jejího jména M, které připraven jsem zítra k její slávě do pohledové vnějšnosti erbu mého zdobiti.
Po pozření snad porozumím jiné, zatím jen tušené, řeči, snad dopříště již prozřu v jiném jazyku - jak stává se občas po vařeném masu hadím v pohádkách.






VRAŽ DO TOHO VYPRÁVĚNÍ VEJCE, JAK STŘEDOVĚCÍ DO MALTY...

23. srpna 2012 v 14:17



[22.08.2012, 18:09]
Zítra mě čeká
pečení - nad pamlsek
pro Meg nic není.


Co jsem do toho těsta kvůli vyzkoušení funkce předvčerejšího vykrajovátka ve tvaru M kromě radostné snahy a jednoho vejce pro adresátku Meg Ryan vmíchal, co všechno jsem do něj ještě, kočičko a pejsku, z puzení pouhé čisté improvizace ještě dal?
Dnešnímu letnímu dnu táhlo na půl osmou ranní a já pokračoval následujícími ingrediencemi:
neváženým půl kilem polohrubé mouky,
sáčkem kakaového pudingu v prášku,
kypřícím práškem do pečiva s perníkovou příchutí,
všechno dobře mezi sebou promíchat, míchy, míchy, lup, aby se mi později nedělaly v těstu jednotvárné pudingové hrudky nebo nakyslá zrna kypřící leda tak k pálení žáhy.
Když bylo lžící smícháno na jednotvárnou směs,
tak tedy to vejce,
vody asi dvě deci,
oleje slunečnicového jak se mi zazdálo.
Už jsem chtěl začít připravené míchat na těsto nerezovou lžící, terou jindy jím moje mnou vyhlášené polívky, tu vzpomenul jsem si na cukr, jenž bych jinak býval byl opomenul, a vsypal tedy navrch hromady dostatečně vyhlížející kupku krystalového.
Sůl nepoužívám roky v rámci prevence bolesti v žilách nohou, takže i Meg nedostane do tepen skrze mne ani špetku NaCl - s ohledem na její do ohavnosti vzhledu rozvinuté křečáky, tolikrát již zachycené na stránkách bulvárů.

Nejdříve lžící v průhledné misce z umělohmotného skla, abych měl přehled o stavu směsi po celou dobu, sebemenší nic mi, tedy mé souběžné vnímavé pozornosti, nesmělo uniknout, Meg má určitě jazyk vyvinutý nejméně na úrovni klokana z pražské ZOO mých klukovských let, který tlačenku nesežral nikdy, ač podávanou v jakékoli sofistikované návnadě.
Za jistým stavem jeho spojenosti jsem pak těsto započal zpravovávat oběma rukama. Žádné místo tam a zase nazpátek jsem při tom hnětení nepominul, občas i pro někoho strava zaslouží si láskyplné masáže.


To je těsto!
To jsou vnady!
Hnětené dlouhé minuty, odevšad, tady!
Cosi tak hnětením propracovaného byste nesehnali v žádné té vaší sámošce, když do vašeho počtu, kteří jste nikdy nic takového nezažili, zahrnuji samozřejmě i Meg, s takovými myšlenkami mačkal jsem celou dobu nadšeně a s plným vědomím taktilnosti, neboť jsem si uvědomoval, že se již pohybuji na samé hranici sochařství.


Na řadu tedy přišla vykrávadla, ovšem ještě předtím, nemaje v mém omezeném kuchyňském fundusu, musel jsem čímsi dostatečným nahradit vál i s ním související váleček.
Když už jsem takto postupoval, tedy dlaněmi improvizovaně roztahoval těsto do stran na desce kuchyňského stolu po podsypané řídké vrstvičce hladké mouky, vybavilo se mi několik scén kteréhosi dokumentaristického záznamu na téma výroby pravých pic. Nikoli, nikoli nějaké to odevzdané povzdechnutí Tě pic..., nýbrž pizz. Pizz jako pizzeria.
Kde kuchaři pekaři picéristé pláty těsta roztahují rukama obdobně mému postupu, a mezitím ty stále tenčící se placky prohazují vzduchem, na to poslední jsem já se svým těstem neměl tu správnou berouskovskou odvahu.

Když jsem na plech opatrně vsunul vzniklé podle šablony vykrojené M a přidal k užitečnému zaplnění pečící plochy pár vytnutých rtů, zbyté okrojky těsta jsem sbalil do nové koule a z ní posléze se stejným soustředěním klouby pěstí a tahy dlaní do stran připravil na stolní desce novou plochu pro další ražbu znaků, znaků, znaků, znaků, matricí secesního vykrajovátka v tvaru rtů.


Ornament, záznam, jako začátek vší výtvarné kultury?
Zobrazení jakési podivné paměti hmoty.
Informel?




KDYŽ JSEM MU VČERA ZVONIL NA BRANKU, ZROVNA HOUDAL...

22. srpna 2012 v 8:50



Nejdříve stručně popsat příští protagonisty.
Meg Ryan, herečka, shrnuta znakem velikého M.
Petr H., známý tím, že ze všeho nejraději houdá, a přezdívaný proto houdek nebo Houdek - tedy Petr H. Houdek, stejně stručně obdobným vnějším znakem shrnuto.
Petr H., jak se vyjadřuje, Meg R. nemá rád.

Atributem, jenž je v účelu spojoval, byl zhruba půldruhého metru dlouhý ocelovový pásek, původně v délce na několikrát přeložený, vysoký necelé dva centimetry - zvednul jsem ho asi tak dvě hodiny předtím ze dna kontejneru ve sběrně odpadových surovin; zrovna cosi takového hledaje.

A byl jeden učedlník v Damašku, jménem Ananiáš. A řekl jemu Pán u vidění: Ananiáši. A on řekl: Aj, já, Pane.

Dotyčný houdek Ananiáš v Bibli samé, jako osoba i příběh, se objeví pouze nakrátko a jedenkrát, stejně tak okrajově je zmíněn i mnou - víceméně kvůli oné původní tečce na konci věty citátu. Když já bych na jeho stav v čehosi zásadně základní chvíli, a přemýšlívám o tomto detailu jako průběžném poučení k mému příkladu již dlouhé roky, onu konsternaci i hrůzu nepřipravujícího se na oslovení, jež může nastat kdykoli, diakriticky zapsal kalkem znamének ?!, a teprve nyní, po ilustrativně snad dostatečném zachycení mnou míněného smyslu, jak nejobvykleji v gramatice bývá, i mou větu pouhou tečkou zakončím.

Tadadadá, tadadadá, tam, dam, dam. … Crrrrrrrrrrrrr.
"Zrovna se chystám obědvat."


Další hodinu trvalo, nežli si muž jak z obrazu dávného holandského mistra ohřál na kuchyňském sporáku a poté snědl krmi, předpokládám, o jednom chodu, nežli se břichem syt navrátil do jeho jemu nejvlastnějšího prostředí interiéru zahradní dílny, aby, houdek, a tedy odevždy nepřipraven na oslovení, se pustil podle mých pokynů a dojmů do ohýbání přinesené ocelové pásky do tvaru i rozměrově velkého M, pružný plech se občas choval nezvladatelně jako rajský had.
Obdobně jako se vůči jemu zcela nové a v souvislostech nesrozumitelné zkušenosti vzpíral muž.

Pokud osloveni hlasem, pochopí naprostá většina zdejších takovou příležitost jako důvod ke kořistění, nikoli že nabízí se jim možnost osvícení, sdílení smyslu, vystoupení ze stavu intelektuální nudy, a to dokonce za účasti celé jejich bytosti.

Já, manuálně zcela nezručný, též naprosto nevybaven patřičnými technologickým nástroji, postupně a stále opakovaně jsem dotyčnému vysvětloval účel jeho konání, zatím mu zcela nesmyslného - zhotovení z ničeho vykrajovátka těsta k upečení znaku, který má souviset s osobou, jako jakýsi divný smysl, a ne jen pouhá věc, kterážto věcná jednotlivost, jako jakási aspoň materiální posloupnost, dala by se ještě pochopit; nedivím se, sám se v tom svém záměru prozatím ztrácívám, že jemu v dílně i u stolu pod loubím altánu na zahradě připadaly moje výklady naprosto zmatené.

Po naoko marných příštích málem dvou hodinách jsem opuštěl jeho dílnu, zahradu i dům se znakem velikého vykrajovátka ve tvaru litery M, vzhledově dokonce podobné těm z mekdonaldů, držel jsem ho za obrys v levici, ruku pravou jsem měl na zápěstí obtočenu řemenem nikona, slunce svítilo zleva na jedenácté hodině za mými zády, jak bych vyslovil, kdybych byl stíhačem - náhodný pohyb vyvolal stín tvaru, hmota věci se osvícením změnila ve vrženého znaku stín, dělo se pár kroků od houdkovy branky, já byl naštěstí na takto závažné oslovení připraven.


Znak se již stal zcela samozřejmou součástí mé tělesnosti, je již spolu se mnou mým údělem.
Snad z tohoto záběru i Petr H. Houdek, o němž hovořívám, že má filmové oči, pochopí, jaké transmutace jednoho smyslu v jiný smysl, i sebe sama, byl prostřednictvím hada ocelové pásky naplno pár hodin sám účasten. Dokonce i - přítomen.
Kdybych měl hodnotit: 21. srpna, v naprosto nejlepší fotografii mého dosavadního života.

Tadadadá, tadadadá, tam, dam, dam.

Ilustrace jednoho z jindy obvyklých houdání houdka Houdka.

Beran - denní horoskop
Očekávejte velké překvapení. Přihodí se něco, co by vás ani ve snu nenapadlo. Předpokládaný vývoj událostí se může změnit, nebo vám plány zhatí náhoda.





CO SE JEDNOU STALO ZNAKEM, JE NESMRTELNÉ.

21. srpna 2012 v 9:51



Tuhle větu, napsanou současným publicistou Pavlem Kosatíkem, je třeba, co se týče její platnosti, verifikovat, intelektuálním pokusem ověřit.


K tomuto postupu, jakožto ke každému jinému pokusu, jsou třeba nějaké pomůcky, mi tentokrát postačí pouhá jedna, každý čtoucí z předmětu na fotografii posypaného drobounkým diamantovým prachem jistě pochopil, oč se jedná - samozřejmě, v negativním obrazu předmětu, o svým způsobem rovněž jen znak věci, jejíž původní věcnost, tedy nejméně tvar, podobu a účel, si ještě snad stále jako pozorovatelé neumíte představit. Ztotožnit.
Prošel jsem se včera městem, po obchodech, kam jinam by se zde dalo, to se ví - vyptávaje se na jediné: zdali jako konkrétní jedno písmeno abecedy, tedy hlásku M, nemají někde v regálech vykrajovátko vánočního pečiva, formičku, jak v jiné verzi bývá třeba známá na hnědé cukroví zvané medvědí tlapky; nebo dokonce přímo do M ztvarovaný pekáč nebo formu na bábovky nebo dortové korpusy.
Neměli, naděje mě ale nezbavili, mám se dojít zeptat na konci září, určitě cosi takového dostanou.


Vykrajovátko na vánoční pečivo, dokonce tohle ve tvaru dívčích rtů, staré z doby ještě měšťanské secese, znak svého druhu, náznak původní věci.
K tomu, aby se v jeho případě ověřila platnost publicisty Kosatíka věty z úvodu by postačilo jediné: dojít ihned do supermarketu, nakoupit tam porci jakéhokoli předpřipraveného těsta, dejme tomu lineckého, naválet ho na plát, vykrajovátkem z něj vycvakat dívčích rtů na několik pekáčů, upéct, nechat vychladnout, pomazat každý dívčí ret po jedné straně červenou marmeládou nebo jakýmkoli rudým ovocným rosolem, mezitím stále všechno fázi po fázi fotografovat nebo natáčet na video, hotové kusy rozložit na místě k servírování co nejlákavějšímu.
A pak už jenom žrát, cpát se, napírat si nácka, nešetřit se, nedbat na linii, neboť v tomto případě se jedná zejména o vědu. Dokonce o několik věd: od estetiky, přes informatiku, po filozofii - například.
Když ty všechny dívčí rty megnaut nebo megnautka sežere, do posledního drobečku, podotýkám, aby nemohly ani kvůli molekulám nastat nějaké případné diskuse, náhle je jasné, že i ony vypečené dívčí znaky jako matérie i znaky byly smrtelné, vždyť po nich evidentně nic nezbylo.
Pouze to tvrzení publicisty Pavla Kosatíka, můj navazující dnešní článek, včerejší dvě fotografie původního předmětu secesního vykrajovátka. Ale též, pokud vůbec nastal, případný čtenářský zážitek kohosi, kdo sem nějakým omylem zabloudil.
A zejména návod na výrobu, a hlavně důvod, pečiva ve tvaru velikého M - ať již vykrajovaného nebo vyklopeného po upečení z formy, nebo dokonce do toho M ztvarovaného z cancourů jako nějaká vánočka.
Některé věci, průběžně zdokumentovány, přes veškerou snahu i těch největších jedlíků, se prostě dočista sežrat nedají.
Znakovat, jak by řekli v kterési televizní reklamě, se alespoň vůči věčnosti, dočista vyplatí...





NEVÍM, CO BYCH NAPSAL, NEBO NAPSAT MĚL.

20. srpna 2012 v 10:14





Tvar sandálu, v němž jsi prozatím nadarmo za cílem chodil celé léto, ti zůstane skrze slunce ještě nějaký čas hnědě obtisknut na kůži.
I tahle věc zanechala její znak, nikoli jako materiální část jí samé, popřípadě přímý hmotný otisk do hlíny. Opálení je zprostředkované zpodobení, obdobně jako třeba fotografie - škoda, že mě tento pohled nenapadl o týdny dříve, od jara už bych měl teď v srpnu na hrudi jako značku (znak i bilanci své snahy) opálenu zřetelně velikou literu M.
Několikráte zprostředkovaný dílčí znak existence osoby Meg Ryan (tedy jméno, jeho iniciála) by se stal mou přímou tělesnou součástí. Jednak tedy částí zevní existence mne sama - jednak mé existence jako znaku.
K moři se ani napřesrok nedostanu, třeba mi takovou službu vysluněním nabídne kterýsi dovolenkový turista, eventuálně turistka.
V případě dobytka se stejná značkovací praktika (znaku jako odkazu či určenosti) nazývávala cejch.