HRDLIČKA MEG RYAN

26. srpna 2012 v 17:06



Příští příběh si nevymýšlím, děje se mým dvěma známým, kteří bydlí spolu ve společném bytě natolik těsně, že většina zdejších maloměstských o nich soudí, že jsou to staří teplouši.
Kdesi ve světě mají každý z nich nějaké to dítě, za domečkem zahrádku.
Opodál záhonků vysoký věkovitý jasan, každý podzim jim vítr navěje mezi ploty odpadlé suché listy a plodonosné nažky, a oni jak dva hospodáříčci nahrabou toho zavadlého náletu pokaždé do kompostu pořádně napěchovanou hromadu.
Od jara do podzimu stále venku v zahradní zeleni celé dny cosi kutí, v zimě sypou ptáčkům zpěváčkům do krmítka a věšejí na větve nad ním lojové koule pro sýkorky. Příroda se jim za jejich péči odměňuje stejně štědře špačky a kosy, kteří jim jedni vytahají všechno ještě sotva zasazené ihned ze země, zatímco ti druzí, potměšilejší, a to ještě nevzpomínám kvíčaly, ozobají zčerstva kdeco, co aspoň trošku na větvích dozraje.
Rajčata například sázejí Milan s Brunem každým rokem, jenom co nadejdou prázdninové měsíce, všechny keříky jim zaručeně zčernají.
Pokud svítí sluníčko, co hodinku si sednou ke stolečku, obzírají stav toho jejich kolchozu, pokuřují, letos jim už od jara dělají na stole společníky postupně stále se zvětšující krabice.
Tedy vždy jen jedna, ale co týden větší, mírami odpovídající tomu, jak uvnitř postupně roste pták.
Pták se původně měl jmenovat Meg Ryan, jak jsem jim navrhoval, mláděti hrdličky ovšem ti dva začali říkat Eliška.
Našel ji Milan, vypadlou z hnízda, z tamtoho v koruně jasanu, jak odhadoval, ve výšce dobrých patnácti metrů, nabízeli mi, abych se sám došel pro důkaz na hrdličtin kosmodrom podívat.
Milan tenkrát zahlédnul pískle padlé na kraji chodníku, po němž se vracel z nákupu, nemůže obvykle dospat, nakoupí pečivo pro oba, zbylou stravu si připravují každý sám, každá osoba ze dvou v jednom bytě zcela jiný jídelníček, pokud vaří, tak každý svoje do foroty tak na dva tři dny.
Ze stavu vnějších příčin a zevních následků bylo Milanovi jasné, že mládě nepřežije, takže ho zvednul a položil do rozcochy kteréhosi keře opodál, aby nebožátko, do času nežli jako nekřtěnátko samo umře, k tomu jeho všemu zlému ještě za živa nesežrali drasticky bezejmenní psi.
V kuchyni jejich bytu potom celou příhodu promysleli s Brunem, nedalo jim to, vypravili se jako kondolence nazpátek, mínili ještě teploučký kadávr pochovat. Jenomže vypadlý opeřenec ještě žil!
Nezaváhali, vzali ho sebou do bytečku, v kuchyni na stole mu do krabice dali mističkou s vodou a druhou se zrníčky, a začali se o sirotka starat jak tatínek s maminkou, vstrkávali mu potravu zobáčkem až do krku pinzetou.
Posléze ho pojmenovali, jak jsem již vzpomenul, jménem, které se mi nelíbilo, ale jak to se křtem nakonec dopadlo, ve výsledku jsem rád. Po pádu má Eliška trvalé následky, létat nemůže, jedno křídlo zlomené a taky přeraženou nožičku, rovněž má něco s páteří a řekl bych, že i šilhá.
Představte si, že by se tento zmetek jmenoval podle mého, Meg Ryan !, Meg Ryan !!!, musím pro ilustraci zdůraznit, je sice pravda, že i ona sama tam za oceánem má na obou nohou už jenom na pohled opravdu strašně odporné křečáky.
A ještě aby kulhala a pajdala, jeho například moje vrstevnice, nebo dokonce kterási nápadnice, jimiž bývám občas obstoupen, všechny klouby bolavé, z přežranosti tlusté, obalené celulitidami, cévy k mozkům zanešené žvásty bulvárů, vyhýbám se jim, abych se o nich posléze soukromě zmiňoval jako o slepicích, to opravdu ne, když raději o nich zapomínám hned.
Stejně jako nehaním ani tamtu Meg Ryan, ale mezi námi, je to teda pěkná slepice, takovou práci jsem už dal do toho záměru, aby sem k nám na zdejší maloměsto došla, popřípadě dojela, půldruhého roku myšlení každý den, každý sebemenší vzdech posléze rozepsat nejméně na odstavec, doplnil ilustrující fotografií, pro jednu takovou, pokud přestane pršet, vyrazím hned dnes odpoledne, tedy zhruba za dvě hodiny.
Pro účel se vderu do zahrady mého spolužáka Zorra, kterému tak říkám již od gymnaziálních let, přinutím ho, aby ihned odchytil jedinou jeho slepici, veškeré jeho živočišné hospodářství, lenghornku hnědou nosného plemene, i zde už sirotu jen smutnou, neboť její družka, s níž vyrůstaly pospolu už od líhně, se jí onehdy utopila pádem do vodou plného plechového barelu.
Sebevražda?
V prostředí a v péči, jež jim svede po nedávné smrti jeho matky připravit a zajistit Zorro, jediný z přijedších policistů byl by se byl tenkrát tomuto podezření nedivil.
Vrazím tedy vrátky do zahrádky příměstské patrové vilky, vyzvoním stejně starého mládence Zorra ze siesty pelechu, donutím ho chytit jeho pernatou družku, držet ji v náručí před objektivem mého nikona, zatímco budu s sebou mít svůj světelný meč excalibur, kterým slépku, za řevu sirény uvnitř zbraně, budu pasovat jménem, které jediné jí přísluší:
"Pasuji tě, kuřice odpradávna lenghornsky hnědá, jak i křtím, slavným jménem Meg Ryan, jak se podle pravidel konceptuálního umění náleží."
Čemuž jako smyslu čehokoli ani majitel předměstské vilky Alfréd Zorro nebude sebeméně rozumět a bude odmítat postavit se před objektiv; přesto vymámím a dokumentující fotografii ke svému tvrzení na sám konec této mé explikace přiložím.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VZ VZ | E-mail | 29. srpna 2012 v 13:39 | Reagovat

"všechny klouby bolavé, z přežranosti tlusté, obalené celulitidami, cévy k mozkům zanešené žvásty bulvárů" píšete Vy -  vznáším námitku - třeba i přesto v očích toho svého "kam se na ně hrabe nějaká Meg odvedle"
I to je magie!
Křtění slípky ve vší vážnosti je ovšem svěží nápad :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama