Září 2012

KDYBY ZROVNA NEBYLA TA PROHIBICE A V LÉKÁRNÁCH K DOSTÁNÍ NAPROSTO BEZPEČNÝ LÍH...

23. září 2012 v 11:23



Poněvadž tak odedávna bývalo, dokonce i jinak vším ctnostní mniši v klášteřích tak činívali, pro čistě ilustrační účel bych si i já v nějaké světlotěsné prachovnici miniaturnějšího rozměru založil na likér. Na onu paradiktýnku, jak jsem již předeslal. A ač již sám třiadvacet roků naprosto abstinuji, kočičko a pejsku, co bych do ní dal?

Do nádobky retorty příslušně maličké, aby již od pohledu vypadala jako medicína, obzvláště když obsah alkoholu ethanolu, tedy spiritusu, v jejím nitru by dosahoval málem 100% hodnoty, tedy absolutna spirituální stupnice, co bych dovnitř pod hladinu ethanolu naložil, jakými kouzly a mocemi bych tu příští paradiktýnku, k jejíž slávě bych i originální etiketu sám navrhnul a nechal kdesi polygraficky vyrobit, jakými vlastnostmi zejména magickými bych ten letkvar nadal?

Začínám alegorií mozku, tedy jedno celé jádro dovnitř, rýhovaného vejce vlašského ořechu.
Potom musím doplnit čímsi, co by sloužilo jako jednoznačný indikátor případných vilích přítomnosti, když při síle alkoholového obsahu by výsledný nápoj nebyl naprosto určen k pití, nýbrž jen k pouhému rychlému lizutí kterési, jejímž paradiktálním stavem bych si nebyl jist - je-li dotyčná, kterou jsem zrovna potkal, a to alespoň potenciálně, vílou Paradiktou. Které by mnou nabídnuta lahůdka i na pouhé jen ulíznutí jistě chutnala.

Proto musí být ta chystaná nástraha vůči vilám i sladká, dovnitř bych tedy vpravil malou lžící mnou osobně usmažený karamel.

Je-li pobídka má sladká, ve svém opaku téhož slova by i hořká musela být, upražil bych proto pár citrusových zrn, předtím však bych je musel na nějaký čas do čehosi zázračného kvůli maceraci naložit.

No a tady jsme u dvojího kořene téže věci, z níž plynou pro zde v položkách vypočítávaný recept několikeré zásadní důsledky.
Výrobní tajemství čehokoli vysoce zázračného se odpradávna neprozrazuje, případní čtenáři však od této chvíli mohou přispívat každou jejich s paradiktýnkou dobrou zkušeností nebo radou, v jejímž důsledku by bylo lze zaručeně zázračně ochuceným spiritusem případnou vílu Paradiktu na každém místě tohoto světa upoutat, a posléze rozpoznat.

Prachovnice všeho druhu vyrábí sklárna ve vsi jménem Úsobrno, věru magické jméno na sám začátek, a přitom tak starobylé, že do vsi samé například nevede žádná železnice. Budu muset dojít na tento kraj světa vybrat a koupit skleněnou retortu pěšky okreskou od nejbližší vlakové zastávky, letos, v září den po začátku podzimu, mám již po sezóně, a přes zimu si budu připravovat itinerář a k natáčení potřebné paradiktální propriety.
Rekvizity, pořadí scén či míst se slovem paradiktus souvisejících, všechen ten fundus naložím do červenočerně kárované tašky na kolečka, již přepředloni pořízené přesně na takovéto účely v jednom krámu zdejších Vietnamců, v němž jsem si už dva roky předtím koupil černý baťoh, který stejně plný povláčím kraji.
Famáckou scenáristiku mám přeci absolvovánu zrovna pro cosi takového, tedy ne pro jiné nežli kinematografické účely.

Každý, kdo na to bude samým sebou k paradiktální zkušenosti připraven, taková ona i taký on se mohou natáčení zúčastnit, jen musí mít nachystáno nebo připraveno před kameru cosi slovně paradiktálního do úst nebo předmětně v rukou, popřípadě do té prachovnice nějakou významově jedinečně vhodnou ingredienci jako dílčí surovinu do tekutiny paradictusu, od tamtoho úvodního Úsobrna začnu místo po místě tvořit likér paradiktýnky jako nějaký kalendář z příležitostných vnuknutí a nebo náhodných darů - a pospolu s ním skládat dohromady i ten film. Jako záznam, deník zvláštního druhu, případné víle naprotiv.

Zatím se tedy sem do blogů odmlčím, s navrženým dnes začnu o příštích letních prázdninách, hned v první jejich den vyrazím, začne-li i příštím rokem bez ohledu na letošní vánoční konec světa opět platit ona letošní prázdninová sleva za pouhou tisícovku na 14 dnů jízdného zdarma všemi vlaky kamkoli po všem zdejším rozsáhle široširém železničním okolí.

Pro účel nabídek případných zájemců o umístění čehokoli slovního, mimického, gestického i předmětného stavu či charakteru paradiktálního, jsem dneska zřídil čerstvě novou mailovou adresu - nabízím; aniž přemlouvám či pobízím, ovšem moje příprava jí začala. Hned vzápětí z ní budu místním do onoho Úsobrna odesílat dotaz o etymologické vysvětlení názvového slova samého.







DVA OBRÁZKY TÉŽE VÍLY MI UKAZUJÍ, JAKÝ JSEM.

22. září 2012 v 7:44




Tento obrázek možné víly Paradikty je i pro mne samého pohlednější nežli ten, který umístím na sám konec tohoto textu, v samém začátku naprosto netuše, jak vlastně dlouhý jej vůbec napíšu.
Už je slyším kochat se, rozplývat, jak je krásný, hezký, a kdesi co. Oj, jak si ho budou emočně přisvojovat, ačkoli jim, pro lenost a odevzdanou konzumnost jejich životů, naprosto nepřísluší, nepatří.
Stejně jako třeba víly v jejich existenci je obdobně určen jenom těm nemnohým, kteří si ho zažijí do té míry, že se s ním sžijí, že jej vědomě akceptují, že s ním naváží kontakt nebo jakési společenství, nadarmo je totiž vidět, hledět, rozplývat se a třeba i nýt, a nepokračovat, víly totiž bez zájmu o ně nejsou, nezjevují se, třeba bys nakrásně jednu někdy uviděl nebo uviděla, neměl jsem na takové setkání ještě štěstí, ale vím jistě, že by mě jako myslící osobu hodně zásadně změnilo.
Zakleta, její podoba prostupuje s podobou zdi; obdobně jako když se nám znáhla zjevuje. Spatříme-li, jistě je to zážitek nebo stav jiného druhu, nežli zažíváme, díváme-li se na obrázek. Případné setkání s vílou, obdobně jako s duchem, s čímž mám zkušenosti, prožíváme naráz, celostně samými sebou, uvědomovaným prožitkem, jsme dějící se skutečností navštíveni, pro popis cituji slovo používané ve starých knihách, a dneska již v jeho nejpůvodnější původnosti zcela významově neplatné.
Býti navštíven, míní se například duchem, zde ovšem jiného druhu nežli hororoabilním přízrakem - stav, který přibližně znají mnozí (ne zabývající se nebo věnující se, oddávající se, nýbrž) oddáni například tvůrčímu psaní, malování, nebo i někdy štupování ponožek, kdo popisovaný stav navštívení zažil, každý ví, co asi tak zhruba emočně i intelektově znamená, a jaká obdobná situace prožitku nastává, setká-li se kdo s vílou.
Současníci jsou okoralí, zašedlí, emočně oprýskaní jak dneska bývají od původní znakovosti fasády secesních vil, na setkání s vílou nemají naději, proto o to více cosi takového racionalisticky popírají a jako možnost odmítají, kazí jiným, navštíveni-li býti sami nemohou.
Jsou i tací, kteří jejich vřelý vztah k tomuto tématu jen předstírají, toliko plní jejich blogy kýčovitými vyobrazeními, v navazujících textech citacemi již minulých dávno několikráte vyvařených citací.
Spiritus et paradictus, vilí jméno Paradikta odvozeno z nich (zatím bez vnějšně zřetelné vílí existence) nemá totiž duchem nadané diváky, přesněji řečeno svědky, pochlebovače ovšem ano, viz popis onoho sebeukájení se čumilů čehokoli vnějším vzhledem, onu diváckou (tedy pouze jen zevlounskou) masturbaci pomíjející jakoukoli duchovní či pojmovou podstatu viděného.
To je teda hezké!, vykřikují vzrušeně ve chvílích takovýchto a obdobně duševně zcela pasivních jejich orgasmů.
Aby mé dnešní škodolibosti nebylo dost, ba dokonce dosti, v onom jejich stavu bez ihned následným jednáním rozvíjené budoucnosti, příštím zařazením druhého obrázku připomenu i tamtem princip hot a/nebo could (vždyť i víly je třeba si ve významech domýšlet z jejich obvykle nezřetelných zjevů) z esejí tamtoho jízlivého pokušitele a nejpotměšilejšího satanáše mezi všemi teoretiky massmedií, tedy pana profesora Marshalla McLuhana, který řekl bych, obklopen sice jimi do nekonečna, sám na víly zase až tak moc zřejmě nevěřil, poněvadž jejich existenci snad ani jedenkrát veřejně tištěně nezmínil.
Nevadí, přesto pro mne v obou těch oborech (o vílách i massmediích) učinil zásadní, zatímco zde nad psaným zrovna duševně leda tak hnípající elektroničtí vandráci (pan profesor by jistě tento termín s pousmáním ocenil) nebudou schopni vlastními silami nebo invencí učinit pro zživotnění víly Paradikty vizuálně rozvíjejícího naprosto nic - naprosto neodvratitelně zdegenerovaní do onoho jejich obvyklého mentálního stavu zdevastovaného domorodého diváctví na cokoli.


Pokud někdo ze zdejších zrakově okoralých vojedžrů má přesto pocit, že někdy už cosi takového, tedy záblesk existence víly Paradikty, již někdy viděl, ano je to možné, třeba v kterémsi dávno zapomenutém snu, a nebo třeba v odrazu na skle výkladní skříně jednoho olomouckého starožitnictví, šel jsem také kolem, nabídla se mi, rozumím. Ani nejsoucí odrazy jsoucích obrazů však nemíjím...

Nemusím vidět, stačí mi vnímat.


Vidíte? Viděli jste? Jiný/Jiná, každý z vás, by takovou skvělou příležitost k setkání naprosto pominul.



KDO JSOU TVÍ VRAHOVÉ, VÍLO PARADIKTO?

21. září 2012 v 11:45



Prvotnější nežli nakreslit či jinak vypodobnit, a přitom zřejmě snadnější, bude tu vílu Paradiktu uvidět v její neviditelnosti zamrzlou v onom tlustém kvádru encyklopedie, která při pohledu zdálky, zdá se, že musí vážit více nežli londýnský cent, pokud si vůbec z vás kdo umí představit tíhu pouťové činky siláka Gustava Frištenského, doporučuji stoleté fotografie, taky jednou v jeho časech na náš knížecí zámek zavítal.
Jenomže kdyby takový jeden tamtu encyklopedii ve tvaru ležatého hranolu vilího věznění kdesi v zámecké knihovně vůbec našel, a ona přitom tu musí být vyložena někde všem pěkně na očích, a při jistém pohledu, pokud by se případný dobrodruh díval z toho jediného patřičného místa, nebo slečna, paní dobrodružka, v tom já rozdílu nečiním, uviděli by z náhla znedání tu stoletou knihu, a teď bedlivě sledujte moji myšlenku, jak kdyby byla letící mol knihomol, poněvadž je pro každé zpodobení víly Paradikty rozhodující - - - kdyby potom celý rozradostněný objevil, nebo nálezkyně, a posléze vzali doposud nezvěstný svazek do ruky, překvapeně by zažili, že jejich nález neváží vlastně nic, jako by kdosi třeba muší tělo po zimě suché našel, jen takovouto schránku, škapulíř, ze které duch, který byl jejím tělem, ze které tedy takový duch masy vnitřní tělesnosti je zcela evidentně pryč.
Duch jako duše, ale ona sama je pro stanovení příštího jména naprosto málo, se latinsky nazývá spiritus, oživující duch víly Paradikty tedy paradiktus, pa ra dik tus, para je ořech, schránka čarodějného tajemství a dictus značí slovo, tedy ještě jednou: paradiktus, abyste věděli, co máte pro příště po celém širokém světě hledat, aby vám jakási víla v každé z vašich knih uvízlá, aby vám jako duše obživla a vzlétla, a v chodbách vašeho mozku, který rovněž vypadá jako ořechové jádro, poletovat začala.
Paradiktus je tedy základem každé vílí veřejné existence, a pro některé okolo je dokonce tak snadný k vyhledání, že se dá i třeba nafotit. A potom, přesně podle toho výsledku, souvisejícího zpodobení, namalovaného, uhněteného, se pozná, kdo z těch kolem nás za cosi stojí, poněvadž jenom ti hodnotní a dobří žijí s vílami zadobře.
Najdi paradiktus, zaznamenej ho obrazem, a bude jasné, že jsi člověkem, a jestli chce kdo číst na podporu tohoto poučení důkaz: v žádném chlévě, jak je svět kulatý a širý, jediné vyobrazení víly nenajdeš.
Já sám jsem pouze dokázal udělal fotografii toho slova samého jako předmětu, co taky není nikterak lehké a žádnému přede mnou se dosud nepovedlo, dal jsem dotyčný obrázek před nějakým časem i sem na blog; ale jako kdybych pověsil na zeď někam před telátka a volky do chlíva.
Snad se kterýsi z nich vzpamatuje a prostřednictvím slova paradiktum, jeho nebo kterési snahou ze zaujetí, víla Paradikta opět, jak tamtem motýl druhu morpho po odpaření lihové směsi, zase zbarevní a v nastalé její pravé barevnosti opět vizuálně ožije.

[21.09.2012, 10:17]
Vrahu vil!!! stíny
nevolají na toho,
kdo s vílami žil.

Proto pro předešle naznačené netečnosti, není už v tomto světě báječných vil, a třeba romantiček, jen účastnice soutěží mokrých triček.




"Já věřím na víly! A jo a jo a jo!"

20. září 2012 v 11:08



a proto žije zavřená v té zavřené knize tlustého svazku encyklopedie s letopočtem 1813 vysázeným starodávným písmem na třetí straně uvnitř, kdyby vám ji ovšem dovolila otevřít.
Ani restaurátoři se nepokoušejí, soudí, že dotyčná bichle má slepeny listy jeden k každému dalšímu vždy celou plochou, prvotní důvod takového výsledku ovšem ani oni, odborníci, neznají.
(Citát z předvčerejší povídačky o víle Paradiktě.)

Nápad se slepenými listy ukrývající vílu je také skvělý. Někdy mi prozradíte, kam chodíte za nápady.
(Citát ze včerejšího mailu stručně hodnotícího předvčerejší povídačku o víle Paradiktě.)

Kdosi soudí, pramen jsem zapomněl, že ke slepení listů staré encyklopedie vzájemně napevno k sobě došlo slzami, které kvůli čemusi víla Paradikta plakala.

Já sám se domnívám, tedy pouze odhaduji, že příčinou je cosi jako lepidlo známé z analogických případů kukel bource morušového nebo kukel jiného hmyzu, které se napevno uzavřou a setrvají tak po několik týdnů, nežli se z nich vyvlékne báječně zbarvený motýl.
Paradictus memorabilis, například. V současné lepidopterologické literatuře zmínky o něm, ani popis, nenajdete, ale divu není, nebyl-li jeho výskyt pozorován už více nežli 100 let.
(Citát z novinového rozhovoru s významným lepidopterologem.)

Paradictus memorabilis. … Paradikta památečná!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Teď se jenom vypravit do zámecké knihovny a někde tam zastrčený dotyčný svazek zakuklené encyklopedie nalézt...
(Citát z deníku pohřešovaného místního skauta.)

Reneho já znám, obšas si k nám dojde koupit lepídlo. No jak říkám na ty jeho modely. Modely čeho prosím vás paní Urbancová, motýlů snad? Kde že! Ten lepil jenom ta jeho letala. Žádné jsem sice neviděla, ale větší prý nežli tááákhle nebyly. Počkete prosím podržte ty ruce. Dobrý. Tak to máme zhruba metr. Na vyšku. A nebo když se na tu dudeme divat zboku o pár čísel, tedy centimetrů, na delku míň. A jak to teda bylo to minulé útery? Uplně kako jindy. Obyčejně. Zase přišel pozdravil to on René pokaždý, jo. A co si koupil, zopakujetemi, jak jste už říkala. Lavičku tákhle velkou támhle univerzalního ředidla za třiačtyřicet korun. Asi chtěl něco rozředit. Nějakou barvu snad třeba. A nebo něco v něčem rozpustit. Tohleto je zrvna na cosi takového moc dobré a zálazniky oblíbené. Kterými zákazniky třeba? Tamhe panem Dostale, někdy to požíva pa Bláha na zahradě pan Kubica taky a třeba tak ten co si na něj zrovna nemužu zaboha vzpomenout, nevíte nahodou? No tak dobře to stačí tpo potom teda ještě doplnime. Ale ani se mu teda klukovi nedivím. Jaká je značka toho rozpoštědla?
(Citát z policejního opisu zvukového záznamu.)

Erik Sýkora, nejlepší kamarád Reného Zapletala mi řekl, že René četl nějakou tlustou knihu o motýlech, kterou si půjčil v horní veřejne knihovna. U divadla. Ta kniha byla starší, formátu A4, obal ztrhaný, tlustá tak na 300 stránek odhaduji s fotografiemi. Barevnými motýlů. A asi tak na 50. straně jak mi odhadoval Erik mezi prsty, tam byl popsan takový jeden zajímavý pokus. Týkal se prý motýlů rodu morpho nebo tak nějak žijících v Jižní Americe. A v té knize bylo prý napsáno, že když se takový motýl strčí třeba do alkoholu nebo čeho nejdříve celý zešedne. Ale když potom zase uschne tak, že se mu vrátí nádherné barvy křídel nazpátek. Jinak opravdu nic. Žádná jiný náš žák
nic bližšího k věci pohřešovaného spolužáka nevěděl.
(Citát z mailu ředitele základní školy odeslaného na dotaz městského oddělení Policie ČR.)

Mám takový dojem, že René, který se motýly nikdy předtím nezabýval, se v nějaké souvislosti s rozpracovaným modelem letadla o motýly zajímat začal, půjčil si kvůli tomu v knihovně odbornou knihu, při jejímž čtení se mu nějakou asociací vybavilo dávné povídání o zámecké víle Paradiktě uvězněné ve skrýši zalepených stránek encyklopedie a rozhodl se pomoci ředidla koupeného v drogérii, jak by učinil každý správný skaut na jeho místě, vysvobodit vílu Paradiktu z jejího čímsi neznámým zabetonovaného bunkru.

Pohřešován je již celý týden, a i když skupiny pátračů již několikrát prošly všechny zámecké místnosti, René ani sebemenší jeho věc nalezeny nebyly. Dokonce se ani nikde uvnitř zámku nezachoval ten tolik typický acetonový pach univerzálního ředidla.




VÍLA PARADIKTA V PŘEDSTAVÁCH NĚKTERÝCH OLOMOUCKÝCH PÁNŮ.

20. září 2012 v 6:44





> Datum: 19.09.2012 15:48
> Předmět: Re: http://megnautadenik.blog.cz/1209/o-vile-paradikte-velmi-snadno-ke-spatreni
>
A jakou představu máte Vy? VIP blndýna? Zkusil jste ji sám namalovat?
Posílám ještě nějakou nezávaznou představu pánů-dospěláků :-)



Dobré ráno, dobrý den, přílohy vaší včerejší zásilky jsem už na konci noci do dne protáhnul komínem grafického programu v mém noťasu - a snad je takto nadal plamenem ohněm požáru dostatečného motivačního účinku, milá paní galeristko, když na první pohled je snad vidět, že pro celek příští výstavy už hned teď by stačilo málo: z mé strany přilepit dohromady na konec povídačky o víle Paradiktě tyhle dnešní 4 obrázky. Nemusela byste nic složitě vysvětlovat, jen byste určila povinně jednotný (čtvercový) formát vycházející třeba z výkresu kreslící čtvrtky, a třeba ani tuhle podmínku ne, obeslala vaší galerii okolní autory odkazem na blog a třeba i termínem konce roku. Jakož i galerii druhou, odkud jste onehdy vydyndala tu pana Bílka členskou fotku, všechny ateliéry univerzitní výtvarné katedry. Já smontuji za chvíli, odešlu, vy za příští hodinu práce máte kurátorsky pouhými pár maily zajištěnu hodně zajímavou výstavu, natolik prestižní, že by se místní autoři v účasti na ní předháněli ve snaze blýsknout se a pávit invencí jeden před druhým.

Vánoční dárky pro veřejnost!!!!!

Kreslit neumím, to tedy ne, naprosto, ale namísto tohodle nedostatku jsem snad naopak schopen hned ještě/už před ránem myslet.
Paradikta budiž s vámi, ochraňuje, čistí od skvrn, před hříchem lenivosti chrání!






BAJKA O VÍLE, POJMU, JMÉNU, SLOVU, RUMU -- A PSOVI

19. září 2012 v 12:29




Potkáš-li kdes na palouku
vílu, ta ti jistojistě poví:
Dejte, pane, madam, jméno
Paradiktus svému psovi.

Přece na zvíře nebudete
řvát "K noze, Paradiktum!",
co by napovídalo jediné:
pančovanou vodku, rum!

[Víla Paradikta v představě šestiletého Honzíka Špačka.]



O VÍLE PARADIKTĚ VELMI SNADNO KE SPATŘENÍ

18. září 2012 v 13:46



[17.09.2012, 17:55]
Zítra budu psát
pohádku - Paradikto,
leže na zadku.


Povídám, povídám, pohádku, o víle Paradiktě, která žije v knihovně zámku támhle za řekou, kdyby všechny domy v našem města měly stěny ze skla, snadno by každý na tamtu starou knihu dohlédl.
Kteří místní nevědí a nebo už úplně zapomněli, nazývají jí Parodaktou, a myslí si, že se jedná o starodávnou parní lokomotivu, zvanou jinými též fukala, která stojí za nádražím, jak se jede bez zpáteční jízdenky z našeho města ven.
Kromě této staré lokomotivy a zdejšího starosty, který si každé ráno před cestou na radnici, při své tělesné výšce zhruba sto a sedmdesát centimetrů, nazouvá boty číslo dvapadesát, takové láptě, létající koberce, a nebo taky tééépichy, jak protahují posměšně zdejší, v létě nejčastěji sandály a v zimě čalouníkem panem Prošívalem prošívané černé válenky, tedy kromě tohoto mocipána, jehož pro objem boty možno čímkoli vykotit, v tomto našem městě už není, ale opravdu není, není už v něm vůbec nic, co by komukoli stálo za vyprávění, snad jenom ještě bývalá městská jatka s věží a hřbitov támhle na druhém kopečku, když ten první za rynečkem dávno už obsadil zámek s tou již zmíněnou knihovnou.
V níž tedy vílu Paradiktu nejdříve popíšu, a aby si ji každý čtoucí dovedl představit, a hlavně, opakuji, hlavně, namalovat, poněvadž víla Paradikta zejména obdivuje soutěže, z nich zejména ty znalostní, hlavní město ostrova Fidži je Suva, například, a proto žije zavřená v té zavřené knize tlustého svazku encyklopedie s letopočtem 1813 vysázeným starodávným písmem na třetí straně uvnitř, kdyby vám ji ovšem dovolila otevřít.
Ani restaurátoři se nepokoušejí, soudí, že dotyčná bichle má slepeny listy jeden k každému dalšímu vždy celou plochou, prvotní důvod takového výsledku ovšem ani oni, odborníci, neznají.
Záměrně sebou zavřené v potištěném obalu vazby z pravé kůže se stříbrným kováním neznáme tedy její tvář, průpovídku ovšem mnohou, ale všechny jsou vymyšlené, nebo nějak zkomolené, onehdy byl dokonce v aukci v našem krajském městě nabízen jen těm opravdu bohatým zájemcům její telegram, který zněl: MUT DAKI RAP STOP. Napotřetí přiklepnuto, gratuluji, cena celý jeden milión.
Kdo chce, může luštit, odtajnit šifru, ale abych nezdržoval tak PARADIKTUM, co je ovšem neznalým i nadále málo platné, protože celá věta má znít...

Ano: PARADIKTUS PARADIKTUM, obvykle psáno s vykřičníky takhle: PARADIKTUS PARADIKTUM!!! - černej netopýre trapnej, co sem ve dne lítáš, padej strašit kohosi jiného - Paradiktus Paradiktum!!!, jak už před tím předešlým incidentem s netopýrem víte - sakra, ty upíre, blbá, ty mě taky s tím zubem kolozubem, nech - Paradiktus Paradiktum!!! - no tak tys tu ještě opravdu chyběl, kostlivče smradlavě suchou krví zaprášený, neskřípej - prostě to dvojí slovo ať vás ani nenapadne vyslovit!!!!!

To já se jmenuji Paradiktus, a to jméno se u nás v mužské větvi dědí po generace, třebaže pro jiné se jmenujeme úplně obyčejně třeba Karel, Pavel, jedenkrát dokonce i Vasil, ale ten si sklidil, co prozrazením našeho rodového tajemství zasil, jak myslíte, že asi tenkrát před sto lety skončil, když jeho tělo ani po koustíčkách dodnes nenašli?

Paradikta, Paradiktus. Nepřipadá vám ta dvojice slov čímsi si podobná? Jasně, byli to nevlastní sourozenci, sestra z poloviny, její bratr napůl, matkou její byla vyhlášená lesní vědma s nevyslovitelným jménem původně odněkud z Haliče, bratrovou mateří pak jedna taková místní čarodějnice léčitelka, kráska nad jiné, kterou zvávali léčívat i na zámek; otcem obou robátek pak zdejší knížepán, za mlada lajtnant hulánského regimentu, proto ta Halič, posádka zapomenutá kdesi za Krakovem, chápete?

Matku mladý knížepán zavrhnul, dcerunku však vychovával na zámku, sečtělý byl, proto ta Paradikta, a její obliba znalostních soutěží, dceřino jméno slovo si odvodil z latinského slova dictus, předponou para se snažil zvýraznit jak tohle světlovlasé stvoření má rád: nekonečně, ještě dál ze všechna slova světa, za všechny všech i těch nejposlednějších slov naprosto nejposlednější zásloví.

Jenomže ona haličská matka byla mstivá, v předvečer jejich osmnáctin se vdechla kterousi klíčovou dírkou do komnaty své dcery, nečekala, nezajímala se, neptala, pouze vyslovila ona dvě slova zaklínadla se třemi vykřičníky, které se nesmí vyslovit - že ani ty tři vykřičníky, zombále jeden z hrobu vypráskaný - tady si málem jeden ani zuby nesmí vyčistit...
A tahle zlá vlastní matka je ze sebe vydala zrovna ve chvíli

Táák, i já je mám zrovna čerstvě vyčištěné, jak například tenkrát je obdobně měl psychiatr Ladin Štefek, když odjížděl jednou ráno do našeho okresního města, aby si tam v největší bance vypůjčil od bankéře ing. Zdeňka D. nějaký ten milión na výstavbu kosmodromu támhle na pasece před lesem Zábojníkem, pana psychiatra jsme tu všichni znali, odevždycky měl obzvláště rád sirky, ohně, rakety, jako by i jeho, MUDr. Z. Š., jak psali v novinách, cosi divného očarovalo, z města se i on tenkrát už nikdy nevrátil.
Zatímco zmíněný bankéř je zrovna tím kupcem, co si později po aukci v krajském městě zaplatil za ten telegram s písmeny MUT DAKI RAP STOP.
Pokud vám snad komusi začalo připadat, že já jsem snad ta živá zámecká kronika nebo encyklopedie, tak si začněte dávat na moje slova ještě větší pozor, poněvadž co ještě míním o víle Paradiktě vykládat, bude pro neznalé opravdu, ale opravdu, obzvláště náročné.

A tahle zlá vlastní matka je ze sebe vydala zrovna ve chvíli
A tahle zlá vlastní matka je ze sebe vydala zrovna ve chvíli, kdy si panna knížecí dcerunka Paradikta soustředěně četla v encyklopedii, zahloubaná neslyšela, neviděla nic nežli starodávná písmenka, jediná je - co tu stojíš i ty čerte černý, smrdíš ohněm pekelným - je měla v patrnosti na jejich cestě do mysli, zatímco ta haličská vědma, považte, její vlastní matka mateřská, pronesla ta dvě - nenapovídejte mi všeci, však já vím - z věty zaklínadla...

Jste tedy, vy, fantomové kunsthistorie, ambaláži všude okolo mne děsně děsivá, spokojeni? Pokud ano, horní deska encyklopedie se na tou spodní tenkrát jen tak úplně obyčejně zavřela.

Poněvadž nevěděli, všichni Paradiktu hledali, pár dnů sami všude po zámku, zahradě, městě, v němž ještě tenkrát nestála u vlečky z nádraží ta jatka s věží v podobě jatečné žáby na vršku, i do lesa Zábojníka se tenkrát vypravili, mladý knížepán se z toho neštěstí roznemohl, zemřel usoužený, před posledním výdechem se ale nechal posadit cizími na hulánského koně jak chlap, já zůstal sirotek, stále živý, letos v září mi bude už stojedenapadesát let.
Policie taky pohřešovanou knížeslečnu najít nemohla, paměť se nad tou nešťastnicí zavřela jak nad tím zdejším psychiatrem MUDr. Štefkem o pár roků dřív.

Já, její bratr, Artur, jsem ji přežil, sestřičku, Vasil mi bůhvíproč říkají, a všechno proto o své nebohé sestře Paradiktě vím, dokonce odkusi mám přesný postup, jak by se dala ze zlomoci té navěky zavřené encyklopedie vysvobodit, aby se slovo jména Paradikta, co k ní patří, se zase stalo lidským tělem, ale řekl bych, mám takové nešťastné tušení, že na českém internetu tady nejsem pro úkol a cíl na té zrovna nejlepší adrese.

Kdybych byl, tak bych kteréhosi z nich tady poprosil, aby se pokusil; a nebo pokusila, dívčina by se pro příští opravdu, ale opravdu, nebezpečný účel hodila mnohem líp, ale při svém věku ani tady nechci mezi mladicemi naplano žadonit.

Co je třeba, aby došlo k případnému odkletí víly Paradikty?
Bílá křída na čarodějný kruh, aby přízraky dovnitř za osvoboditelem nemohly, celý den předtím se postit a pak se úplně po celičkém celém těle umýt čímsi čarokrásně voňavým. Cosi na malování, chuť podobu víly Paradikty nakreslit. Nakreslené nebo namalované vyfotografovat, výsledek mi poslat na adresu, nemusí být v obálce. Co se nakreslilo, potom naněkolikrát složit, následně vložit do jakéhokoli medailonu, na tvaru a původu nezáleží, pak se postavit čelem proti slunku, a vyslovit ze vší upřímnosti příštího úspěchu oddané vůle dvě slova toho zaklínadla, a jestli se věřilo, stačí se potom jenom podívat, důkaz jim se nabídne okamžitý, namalované by při zdaru kouzla zevnitř schránky medailonu samo od sebe zmizelo.

A podobně po trasách, po nichž jindy obyčejně putují třeba obrázky linkami internetu, by podoba víly Paradikty doputovala v mžiku až do Prahy, zde by se zhmotnila v prostoru zkušebny baletního souboru Národního divadla, kde, jsem si jist, by se posléze stala jednou ze sólistek tohoto významného uměleckého tělesa, vždyť takové vzdušné nášlapy jako mají jedině století zakleté víly, v celičké Praze nad Vltavou doposud ještě nikdy nikdy nikdo neviděl.

Jasně, chásko pekelnicky dějově strašidelná mě hladově žráčsky obstupující a mlsně se těšící na kořist vzápětí, neboť ten, kdo dočetl až sem, a nepokusil se, a zejména nepokusila se, vílu Paradiktu z jejího encyklopedického zajetí vysvobodit, nebo se zastavili na začátku cesty a nezačali ani malovat, jasně, jsou vaši, sežerte si je, strašte je, mamte je, každé mámidlo je tu dobré, kdo se předešlému posmívají, pijte jim krev, džusy i mozky, sušte jim v hrozitánsky účinných kouzlech strašlivých woodoo míchy, vozte se na jejich hřbetech pod i nad pekelnými viadukty, polévejte jim neodstranitelnými špínami jejich značkové cetky, trhejte jim trenýrkové gumy v nejvyšších místech jejich výskoků, dávám vám svolení mstít se, trestat, pokud podobu víly Paradikty v jejich hrůze z nich nevyrazíte ven, paradiktus parad


(Poznámka pozůstalých: pouze jsme dopsané blogu až sem uložili, magickou formuli jsme radši zapomněli, doporučujeme radši rovněž do příště všem.)





TADY DNESKA VEGETÍ JENOM OBYVATELSTVO. VÍLY, VÍLY, NE.

17. září 2012 v 10:41



[16.09.2012, 17:15]
Zítřejší meta:
slovem paradiktum zkus
nazvat věc světa.

Jo, jo, ono se snadno řekne takové paradiktum - ale ve zdejším městě je na něj, například, odpradávna ihned jediný možný rým, a to: rum.
Zatímco já hledám použití pro to slovo, vycházející z latinského slovního základu slovo, významově množím, multiplikuji jako nějaký Andy Warhol to, jež z účelu mi má posloužit jako co nejintezívnější podněty k mobilizaci mé invence: PARADIKTUM by třeba mohl být název tiskárny. A nebo knižního vydavatelství; tištěného nebo internetového časopisu specificky vybraného žánru.
Paradiktum, jako něco jako zásloví, se naprosto nehodí coby název likéru, benediktum, benediktýnka, cosi takového už tu snad staletí k popíjení je, ale možná nějaká společenská stolní hra by jej snesla, včetně těch individualisticky počítačových. Neškodilo by jako název filmu, jen takového scénář napsat, dovednosti na cosi takového mám, jen ty podklady, ach, jen ty podklady, ach, ty nejdřív i pro takovýto účel musím nejdřív vyrobit opět, opět jen já sám, ach, ach, ach.
Opakuji, multiplikuji, stojící pořád i po týdnech v samém začátku.

Benediktýnka, paradiktýnka, Paradikta, matka představená, a nebo stejně tak samozřejmé jméno víly, Paradikta, vyhlášeně přísná zejména dbaním o pravopis a nebo lidskou hodnotu produkovaných elektronických obrazů.
Paradiktus a Paradikta, pak že elefové a víly neexistují, je-li možnost jím dát odpovídající jméno ihned rázem hned!!!
Babičko, babi, vyprávěj mi o té svaté Paradiktě, co chodívá v závoji z teplé mlhy okolo oken, když na začátku léta navečer do usnutí vonívá lipáčí...

O svaté Paradiktě, která, poněvadž byla víla, zas až tak svatá nebyla, každý, každá, i po takovém jen sotva načtrlém vyprávění by ji uměl nakreslit. Ale stejně od takových by to nebyla ta víla Paradikta pravá, poněvadž by ve stejném smyslu nesvedli (přesněji: nesvedou) zobrazit ono původní slovo paradiktus.
Všechno by skončilo i tu leda tak kýčem, naprosto stejně jako se v něm dějí jejich životy.

Paradiktus, paradiktum.
Víly jsou, jenom ne pro ně, poněvadž (nejenom je) nejsou schopni viděti.
Paradiktus, paradiktum!
Nějak tak by mohla znít víly Paradikty zaklínací formule čarovná, kterou by se všechno viděné a zřené, třeba, měnilo ve slova.
Paradiktus, paradiktum!!!
A nebo naopak ze slov v obrazy.

Že bych té víle Paradiktě začal vymýšlet takový něco jako domeček, svého druhu paradiktálně jinší skleněný azyl? Jednu takovou postavičku jsem si již přece koupil před prázdninami za 30 ká. Dokonce svítí uprostřed těla na baterky, paradiktus, modře, paradiktum, červená, tělo povznášející péřový kostým na zádech...

NEEXISTUJÍCÍ ŘÍKADLO

16. září 2012 v 12:18




Bum, bum, bum!
Kdo mi boří dům?
Paradiktum.
Paradiktum? Vždyť ty nejsi.
Nebuď zdejší. Jdu tě obrat o rozum...

Pokud naprosto neexistuje jedno v něm obsažené slovo, nemůže přece ani obdobně naprosto vůbec existovat celek jako říkadlo.

SEZNAM DOSAVADNÍCH BLOGŮ NA TÉMA SLOV PARADIKTÓZA, PARADIKTUM, PARADIKTUS.

15. září 2012 v 13:46





























PÁR ODKAZŮ KE SLOVU PARADICTUS – V ČEŠTINĚ ZATÍM NIC.

15. září 2012 v 10:59




Odkaz první zachycuje (dokonce) podobu nějakého Paradictuse, možná živého tvora, možná jen montáže, a třeba dokonce avatara, když se mi moje téma z původního snu začíná míchat s jakýmsi cyberpunkem nebo ohlasy a vlivy čehosi blízkého žánru fantasy, i přes ten polskokožešinový klobouček tržišťové provenience, který měl dotyčný, zřejmě Němec, při fotografování nasazen na hlavě.



Pak zde máme na výraz paradictus odkaz druhý, možná na téhož jedince jak prve, je-li i v této příležitosti jednací řečí němčina - kdybych tímto jazykem mluvit, psal, zeptal bych se dotyčného, odkud nebo jak v jeho případě tohle slovo počalo, a i kdyby mi na můj dotaz nakrásně odpověděl, k čemu by cosi takového zdejším mobilům bylo, pro mě jen zajímavůstka, kompozičně dílčí zpestření jazykové struktury tohoto blogu nějakou jinořečí, dnešní moje psaní je jenom odpočinkové, jako když boxer po předchozí ráně si dává oddech, počítán od jedné do deseti, devět, box!


Dotyčný Paradictus je činný jako Täglich-Postler (denní pošťák) ve fóru Grüße und Glückwünsche, tedy Pozdravy a blahopřání, v hodnosti, pod níž následuje už pouze degradace - takový repertoár mi v mém příštím snažení teda jo pomůže...
Přesto pro zajímavost otisknu jeho značku, avatara, ano, a pročpak by ne, když pozdravy i v českém domorodém prostředí mi naproti obvykle mívají, kromě naprostého nezájmu, velice zlovolně různorodé podoby.


V další kyberpunkové literatuře se termín avatar vyskytuje i ve významu elektronicky zaznamenaného a interpretovaného vědomí konkrétního člověka bez jeho fyzické podoby (tzn. zatímco jeho tělo může být po smrti, jeho avatár je stále schopen komunikovat s ostatními).
Jo, kdyby na téma tohoto zas slova vedl kdosi autorsky samostatný blog, velice by mělo jeho podoba i výsledky zajímaly, vždyť slovo samo, s l o v o , je cosi jako svého druhu avatar, dávno zanikne ten nejdávnější prapůvodní význam, kvůli němuž, nebo s nímž, se kdysi prapradávno konstituovalo, co už mezitím třeba i dávno zaniklo, a ono totéž, s l o v o , s dávno mrtvou příčinou pořád je.




OBRAZ SLOVA, KTERÉ NENÍ

14. září 2012 v 12:02



[Obraz slova, které není]

Včera odpoledne mě potkal syn majitele zdejší gravírské firmy, a prý že kde jsem, když už mají od pondělka hotovou tu zakázku, co jsem jim přinesl minulý pátek, nebo už možná dřív, ve čtvrtek. Na námitku, že přece mají mého mejla, odpovídal, že nic takového jsem jim nenechal.
Papírek s adresou napsanou minule mou rukou se posléze našel dnes ráno po osmé ranní v koši na odpadky, hned ob řádek po zadání podoby slova, též mou rukou - na které jsem se radši nedíval, v mých aspiracích již znechucen.
Na prachovnici nalepený mi byl sice odevzdán štítek z tmavozlatého hliníku, jak jsme se minule domluvili; jenomže ne se slovem vygravírovaným, nýbrž natištěným jsousi pokročilou technologií optického tisku. Struktura, starobylost připomínající patinu byla rázem ta tam.

Nalepeno, vytištěno, namísto však mnou užívaného slova PARADICTUM jejich PARADICTUS, prý jim tvarem té lékárenské láhve připomínalo špiritus, naštěstí není vše mnou míněné nenávratně ztraceno, v nastalé nouzi mi googlovský překladač na moje zadání sdělil, že dictum i dictus překládá obojí z latiny shodně jako řekl, aspoň touto jednou příznivou zprávou mě potěšil - ačkoli slova paradictus a paradictum na pouhý pohled jsou (třeba ještě neexistující) zcela zjevně slova dvě.

Ovšem paradiktozní mohou být naprosto stejně obě dvě.

Dovnitř báně prázdna významu, prostoru neexistence, jsem vhodil pár (zatím 9 kusů) obdobně bezvýznamně uvnitř prázdných umělohmotných močovek, tedy veškeré, které se v daný den nacházely ve všech lékárnách celého města, jednotně všechny s modrými uzávěry. Vím, že bývají i s víčky červenými, a mohly by být i se žlutými, ať zůstanu u kompoziční možnosti barev základních. S přípomínkou však školního modelu molekuly mých mladých let imitujícího barevnými kuličkami sestavu jakési benzenové formace.
Třebaže vím, jak je zde všechno obtížné a triviální autorské představě vždy ve výsledku nechtě vzdálené, přesto jsem poprosil, zdali, zdali by průhledné zkumavky s víčky v jiné barevnosti neobjednali, prý by rádi udělali, jenomže prý nikdy nevědí, co jim z velkoskladu dodají, a oni že budou takhle vůbec rádi, že cosi takového budou mít na skladě, když jsem je dneska pouhými osmi/8 kusy ze všech jejich aktuálních zásob tady na prodejně vykoupil.

Takže ke zlepšení nálady jsem si udělal ještě jeden obrázek: zrcadlově pravolevě převrácený od reálného stavu, kterouto poziční změnou dílčího realismu diváci uvidí, co by v přírodě nikdy neviděli - tedy opačně navinutou šnečí ulitu, kterýžto tvar hlemýždí spirály v přírodě nastane asi v 1 případě z 1 milionu skořápek, tedy pro přehlednost 1: 1 000 000, při takové tedy konstelaci má jenom málokterý divák šanci spatřit takovouto raritu alespoň jedenkráte za život.





NĚKDY NENÍ TŘEBA ANI PSÁT – PŘESTO VZNIKNE COSI NA PŘÍKLAD.

13. září 2012 v 12:06



[12.09.2012, 17:49]
O čem budu psát
zítra? To neví ani
Sibyla chytrá...


> Od: "Jaroslav Sýkora - INTERSIGN, s.r.o."
> Datum: 13.09.2012 08:49
> Předmět: RE: Dobrý den, v příloze vám posílám ukázku, jakou
>
Dobrý den, cena poptávané smaltované cedule ve velikosti - délka 350 mm je 2650,-Kč+DPH
Jako alternativu Vám mohu nabídnout ceduli gravírovanou do stříbrného eloxovaného hliníku za cenu 2 165,-Kč+DPH
Termín smaltované cedule je 4 týdny
Termín gravírované cedule je 10 dnů
V případě dotazů mne, prosím, neváhejte kontaktovat.
S pozdravem
Jaroslav Sýkora

> Od: "Patková Hana"
> Datum: 13.09.2012 10:35
> Předmět: RE: Dobrý den, v příloze vám posílám ukázku, jakou
>
Dobrý den,
posílám Vám cenovou nabídku na smaltovanou cedulku:
cedulka: Pro kancelář…
množství: 1 kus
rozměr: 350 x 200 mm
technologie: smalt, šablonování
barevnost: bílý podklad/černý text
cena: 592,- bez DPH, cena včetně DPH: 710,- Kč
Manipulační poplatky: 156,- Kč včetně DPH, zboží posíláme na dobírku přepravní službou.
Termín dodání: 4 týdny
S pozdravem / Mit freundlichen Grüßen
Hana Patková
Verkauf und Marketing

> Od: "Patková Hana"
> Datum: 13.09.2012 11:02
> Předmět: RE: Dobrý den, v příloze vám posílám ukázku, jakou
>
Dobrý den,
ano, Tupesy u Starého Města.
S pozdravem / Mit freundlichen Grüßen
Hana Patková
Verkauf und Marketing


> Od: "SmaltZlín"
> Datum: 13.09.2012 12:04
> Předmět: nabídka 12-R375
>
číslo této nabídky je určeno pro další komunikaci 12-R375
Dobrý den,
zasíláme Vám cenovou nabídku.
Smaltovaná tabule:podklad bílá,písmo černé
tvar: bombírovaný
uchycení: 4x průměr 6 mm
rozměr: 350x200 mm
počet kusů: 1
cena: 774 ,- Kč/ks neobsahuje DPH 20%
termín dodání: cca 14 dnů
způsob platby: dobírkou 174,- kč s DPH
proforma fakturou 174,- kčs DPH
způsob doručení: expresní balíková služba DPD.
V případě objednání uvádějte tel.kontakt,fakturační data a adresudoručení.
S pozdravem a přáním pěkného dne
Radim Budín




CHYBA MÁ BÝT GENIÁLNÍ – JINAK JE JEJÍ ZPLODITEL POUZE GENITÁLNÍ

12. září 2012 v 9:59



> Datum: 11.09.2012 14:02
> Předmět: Re: http://megnautadenik.blog.cz/1209/dilci-pribeh-neexistujiciho-slova-paradictum
>
Zkusila jsem si tedy pohrát "povašom"
- tvar slova může být rozličný provedením , stejně tak i obsahem - co libo komu …


Pokud nazvu přesně situaci a kontext sestavy věcí na obrázku, posunu se k přesnosti ve stanovování operačního území významu slova paradictum, které (třebaže v mnoha účelech již použito) ještě neexistuje.
Původní sřazení tří vlaječek do celku, který původně měl zcela jiný význam nežli jakkoliv prezentovat slovo či význam paradictum, můžeme nazvat aranží, či instalací. Doplňující cedulka do čehosi jako významově jinšího kontextu byla vsunuta dodatečně, a celek jí není tím, co cedulka označuje, třebaže by zněla i čímsi významově/pojmově již zcela neodiskutovalně existujícím - třeba slovem saně, popřípadě řidiči; významově oprávněné bylo by například použití slova spoluorganizátoři nebo organizátoři, v konstelaci takového titulku a konvence tří vlaječek tvořící celek, bychom se dokonce setkali s čímsi žádoucím a označitelným jako wittgensteinovská tautologie.
Případnou takovou významovou shodou titulku a sestavy vlaječek, zdánlivou dvojitostí, by se nejednalo o cosi, jež by kdosi jiný prchle označil za chybu a nazval redundancí, hypetrofií nebo nadbytečně neústrojným zdvojením informace, nýbrž pouze o zpřesnění v určování výsledku onoho pojmenovacího to je to - tedy onoho pojmenování, jež je v tomto součtu (významového vjemu) dvou oddělených věcí významově několikrát(!!!) více nežli samostatné to je to cedulka, nebo to je to 3 konkrétní státní vlaječky.
Takový součin převyšuje součet nevšímající si významů.

Nahraďme tabličku před vlaječkou jinou, třeba s tím slovem saně - co vytvoříme, co vznikne tímto předmětovým (naprosto stejným jak prve) kontextem?
A ve stejném smyslu je tu nadbytečná i ona použitá grafická zdobnost titulku paradiktum, jakási ta jásavá ilustrativnost, tolik však ceněná tuzemci, bilancující důsledek onoho všeobyvatelského nadšení vnějším vizuálním kýčem všech zdejších zpráv, které nenesou, nebo neobsahují v sobě, myšlenku.

KÝČ JE KAMUFLÁŽÍ INTELEKTUÁLNÍ PRÁZDNOTY.

V principu onoho pojmenovacího to je to je grafická konkrétnost a vizuální strohost zásadní, vždyť se jedná o cosi jako katalogizaci, užitkovou kaligrafii dávných lekárenských štítků na lahvičkách, v jejichž použití jejich obsahů je zapovězeno špilbergem se zmýlit, záznam v policejní praxi po celém Mocnářstí přikázaným jednotným kurentem.


Postůj, osobo, posvátná místa jsou tu, kamkoli zde kráčíš - ostrým střihem se nacházíme v galerijním prostředí, kde našemu intelektu je představen, dokonce nastaven, trup mýtické skleněné lodi, uvízlé v ledových pustinách, otázkou je, zdali se opravdu v onom skákavém znění titulku takovýto bludný holanďan jmenuje PaRaD i KtUm, sám bych, naprosto neznalých aktuálních galerijních souvislostí, soudil, řekl, že spíše ne.
Pokud se exponát sám jmenuje již Paradiktum, setkávám se zde zcela neočekávaně a přitom poprvé se zvěcněním slova paradiktum, jakožto zpodobením čehosi (či čímsi) zjevem i smyslem konkrétně existujícího, aha, no ne!, heleďte se, tak to je ono paradiktum - to je to to paradiktum, říká nám v této konstelaci obrázek.
Jenomže on čímsi takovým není, skleněnou představu lodi přízraku jako jeho pojmový i vizuální výtvor nazval jeho původní litevský (či jazykem který) autor určitě zcela jinak, vždyť slovo paradiktum, jako neexistující, nesouvisející s žádným předmětem přece jemu tam kdesi, kam až došel Ubu s vojskem, na mysl přijít nemohlo.

Co není, nemůže být přece myšleno, natož zpodobeno.

Komu všechno tohle snažení s jedním slovem vyřčeným ve snu připadá jako nesmysl či beze smyslu, tak takovému či takové optimisticky kladu na pamětnou: Není to nesmysl, a ani ne smysl, pouze to dosud jako slovo nebo věc není naplněno smyslem; a ten smysl je však zaujatě vyvoláván, jak nějakou strigou nebo šamanem, třeba snahou o zpodobování obrazu tohoto slova, snahou o instalaci jeho co nejvěrnější možné vizuální podoby, jež se mi zatím jeví jako k cíli vedoucí metoda nejsnazší.
Ale mohou být pro zvěcňování neexistence metody jiné, dokonce výtěžnější nežli je prozatím moje, nadarmo ono slovo paradictum před záslovím neobsahuje tu předponu para...

Paraolympiáda. V níž jednonohý skáče do výšky, přes všechny případné námitky o diváckém zneužití pimprlatosti, zkuste si někdo hopsnout stejných jeho dva čtrnáct!




DÍLČÍ PŘÍBĚH NEEXISTUJÍCÍHO SLOVA PARADICTUM.

11. září 2012 v 12:29



> Datum: 10.09.2012 15:27
> Předmět: Re: http://megnautadenik.blog.cz/1209/proc-clanky-na-blogu-cz-nejsou-kameny-zdi-narku
>
Početla jsem si, ale nemůžu říct že porozuměla.... Dobrovolně a v předstihu opouštím řady - nemám na to...
S panem Janíkem bude korespondence určitě přínosnější.
Ať jste obklopen jenom těmi chápajícími
přeje a zdraví srdečně
VZ


Shledávaje se opakovaně s jejich vlastností jakési zčipovanosti k jakémusi standardizovanému typu, začínám nabývat o zdejších domorodcích dalšího obecnějšího poznatku, plynoucího z jejich (médii jim implantovaného) pocitu i prožitku života jako zábavy a rekreace: že totiž neumí zacházet s jejich vlastní svobodou, že při setkání s čímsi takovým se začnou sami sebe bát - nastane u nich záchvat spasmatické křeče intelektu (včetně svěračů), to vše ze zdání hříchu dojmu, že téhleté nabízející se lákavosti podlehnou a náhle začnou být opravdu sami sebou.

Napsat křídou, vyšít jako nápis na kuchyňské dečce, vymodelovat, naťukat na mašině, nechat si kaligraficky vyvést na čelo, z čehosi seskládat, cvaknout fotoaparátem, tahle odvaha žádné mimořádné dovednosti přece nevyžaduje, kdo se neodhodlá, je přece jako samostatně stvořené individuum směšný víc, nežli i tím třeba nejnepodařenějším hokusem - podstatný je výsledek: dokumentace onoho případného odkletí slova z neexistence, což je, mimochodem, i základ vší dobré literatury, čímž jsme se znovu nalezli v oblasti té genocidní zkázy skrze mobilnost domorodců mobily.
Napsat, nasprejovat, vysekat, vysochat nebo vymodelovat či jinak zaznamenat slovo PARADIKTOZA, výsledek potom vyfotografovat - třeba prstem napsaný do prachu desetiletí sedlém na okenním skle. Uveřejnit potom výsledek na vlastním blogu a dát mi vědět nazpátek.
Dneska ve druhé větě odstavce zdůrazňuji ztučněle, k čemu jsem již jednou zhruba před týdnem vyzýval, odnikud, nikdo, nic, na blogu žádný, mimo blog též, natož aby mi kdo domorodý jakékoli takové jépegečko poslal, situace stavu pusta jak po naprostém konci světa, než se jim vybijou baterky, ještě budou chvíli zvonit, chrčet, každý nějakým individuálním zvukovým klišé, mobili...

Takovýto pohled vlastně na nic není nijak hezký a nebo líbivý, společenskou úspěšnost zajišťuje rovněž mizivou, ale ujišťuji, při autorské upřímnosti bez vypočítavého exhibování nebo opisování, určitě se nejméně nebude jednat o kýče, což pro některé slabší psychiky (představa svobody samostatného autorského/lidského vyjádření) může být ještě cosi o řády strašnějšího nežli například ten nejhororovější televizní popůlnoční děs.


Nečtenář Dostojevského.
Znalí českého výtvarného prostředí ihned chápou škodolibý odkaz na původní předlohu, na niž názvem svého obrázku narážím - bez ovládání kontextů nic zde na zdejších mých blozích intelektově nepořídíš, budiž řečeno, natož aby ses třeba jen pousmál.
Petr, stejně starý spolužák z devítiletky je již slepý, měsíce čekající na operaci kteréhosi ze zákalů na obou očích. Ochotně mi s cedulí postál v prostředí regálů veřejné knihovny, tedy v kontextu, v němž se slovům (jakkoli existujícím) být co nejpřirozeněji náleží.
Petr je ovšem slepý, nečte, slova, ať již jakákoli, nevidí, a ona v některých ze způsobů jejich existence pro něho nejsou. Neexistují.

Zatímco Jára, kluk jak lusk, je ve zdejších místních maloměstských poměrech tím kýmsi, komu se odpradávna říkává báječ, tvůrce (či ještě lépe: tvořitel) skutečnosti slovy, kterých užívá s vypravěčskou svévolí v dějových kontextech na pomezí reality, výmysly a snu.
Věřím, že dnešní dopolední příhodu z natáčení slova PARADICTUM mou videokamerou zcela svobodně zařadí do kteréhosi jeho z nejbližších vyprávění, z něhož bude mít většina posluchačů dojem, že si Jára všechno leda tak vymýšlí.
Fotografovat a natáčet slovo?
Fakt? Na co?
Kdyby aspoň kdesi u mořa na pláži v Turecku...





O BLBEČKOVI VEPŘEDU NA BICYKLU A O BLBCE VZADU NA KOLECH.

10. září 2012 v 14:20




Jsem generace roku 1947, naše čítanky v první třídě, kromě jiných vysoce toxických účelových ideologických volovin, obsahovaly někde ke konci i povídku o jakémsi malém chudobném Číňankovi, který ani na sešit neměl - a proto se naučil psát tak, že každý den chodil na mořský břeh a tam klacíkem napsal kterýsi z těch složitých grafických znaků, a než mu jej první mořská vlna smyla, naučil se narychlo psané i narychlo číst.

Takové příhody nelze zapomenout až do smrti.

Dnes od rána jsem neměl žádný nápad k pokračování, až teprve v poledne do mne udeřila náhoda.
Už jsem by na odchodu, rozhodnut, že případný výsledek nikonem kdesi nějak venku pílí a pokusy vydřu, v poslední chvíli však cestou do koupelny mě v předsíni napadlo, že bych mohl dnešní úkol provést vodou - obdobně jak tenkrát ten Číňánek stéblem větve do písku.
Načerpal jsem dvě petláhve vody, po výsledku vím, že na nápis 10 písmen slova PARADICTUM na příměstském asfaltu stačí 3 litry vodovodní H2O, bylo-li by nabíráno z opodál tekoucí řeky, tak kvůli obsahu fenolů možná o deci či dvě víc.

Jenom jsem dopsal, a dodivil se zejména, nakolik se nápis, byť psaný z láhve, stylem písma podobá, jak bych ho vyvedl rukou obvyklým mým rukopisem, jen co jsem se dodíval, zprava už přijížděli jacísi dva neznámí návštěvníci cyklistické stezky, když vodou mnou popsaná asfaltová vozovka je její součástí.
Zpomalivší blbeček vepředu povzneseně sledoval napsané, co neexistuje, zeptat se mě nezeptal, takže viděl, a přesto mu v plném významu nedošlo. Metafora blbství na kolečkách, nikoli na kolečkách anděl, tady veškerá civilizace skončila před 23 roky, milý dávný pane básníku Holube...

Blbka vzadu před skly mého nikona mi po celé délce nápis aspoň škodolibě přejela.


Jak dokládám, dotyčný nápis invazi či intervenci jednoho druhu blbství tentokrát přestál, dokonce jeho existence s sebou přinesla možnost následného tvořivého pokračování, v čínském stylu, jak bylo tenkrát návodně k jiným cílům popisováno v bolševické čítance. Pokud, v jakémsi stavu masturbace přivolávající její dávné dívčí sny o tom, co se v tradici nazývá zen, ukájející se blbka o tomto stavu způsobu života čítává v jakýchsi obskurních knihách, jejichž vydavatelství jsou plné bulváry měst, městysů i vísek - zatímco já jej zcela bezděčně žiji, a tak mohu ihned posloužit námětem zenového videoartu o pánovi, který psal nápis vodou na asfalt, od chvíle, v celé časové délce, co s tím opusem začal, až do stavu kdy se opět v nic ve světle slunce vypařil.

Když se ti dva, blbeček s blbkou, budou v anatomicky vydizajnovaných sedlech velocipédů dneska zase vracet nazpátek, na asfaltu, kde o polednách cosi bylo, už nebude naprosto nic, a oni se už nikdy nedozví, kde to bylo a o oč se vlastně jednalo.

Mene tekel ufarzim - jak objevilo se podobně nakrátko už jednou napsáno na kterési zdi babylónské v časech dávně biblických...




NIC VHODNĚJŠÍHO MĚ JAKO TITULEK NENAPADÁ, TAKŽE: NELZE KOUPIT - PŮJDE UKRÁST

9. září 2012 v 10:11



> Datum: 08.09.2012 20:09
> Předmět: Re:
>
Dobrý večer,
obě slova " zásloví" a "podsloví" si pan Janík vymyslel, a vysvětluje je jako slova za slovem či slova pod slovem.
V žádném slovníku českého jazyka a ani etymologickém uvedena nejsou.
Kniha vyšla v Praze v nakladatelství AKROPOLIS v roce 2010. Na předsádce knihy uvádí:
" Slova jsou základními kameny lidské řeči. Zkoumat je, experimentovat s nimi a hledat, co je nejen v nich, ale i za nimi a kolem, nezajímá jen filology a literáty, ale i zvídavé čtenáře. V této knize najdete literární žánry na slova spíše úsporné, než aby jimi zrovna hýřily. Od ukázněných haiku přes stručné mikrobajky, aktualizované výroky a přísloví, filozofující aforismy až po krátkou prózu o jedné slovní rodině, jejímž společným základem jsou ruce. Vedle slova právě ony jsou druhým rysem, co odlišuje člověka od ostatního živého. Jde o žánry, krátké sice rozsahem, ne však už tak svým obsahem, a vybízejí k přemýšlení."
Taky mívám problémy s telefonováním, protože neslyším volání, jen cítím vibrace. A taky mám raději napsaný text než slovní vyjádření. Pan Janík je t.č. na tzv. letním bytě, ale možná až se vrátí domů, tak Vám dám vědět a mohl by Vám napsat. Píšete nějakou práci?
Hodně jsem uváděla tvorbu pana Janíka i jeho biografii na blogu - http://otavinka.blog.cz
Když si dole napíšete do vyhledávací linky Zdeněk Janík tak je tam plno odkazů. Srdečně zdraví Hana Ševčíková

Ne, paní Ševčíková, nepíšu žádnou práci, tedy ono cosi, co v pojetí zdejších primitivů je vždycky čímsi, co ve výsledku jde vždycky nějak ukrást. Namísto práce tedy pouze letos dělám takovou řadu na sebe volně navazujících blogů, takových reminiscencí na pár vybraných vět Ludwiga Wittgensteina, které se přes moje texty snažím nějak pochopit, když zdejší blbečci s mobili/y, vedeni svobodami rekreativnosti všude kolem nich, již o světě jako onom wittgensteinovském stavu věcí už nechápou vůbec nic. Natož aby se zabývali slovy, jako je třeba ono z á s l o v í , které zas až tak nebude objevem pana Janíka, když jeho výskyt jsem našel na internetu již k roku 1931, vizte, cituji:

(J. H., M. W.) Podle praslovanského a staroslověnského tvaru m'nog- bychom čekali, že předložky, které mívaly na konci nebo, jak se nesprávně říkává, v zásloví jer, budou před slovy mnoho, množství atp. v češtině vokalisovány.

V předešlém případě je za ono zásloví vymezena zadní část slova, čili zásloví je tu daného slova součástí. Součástí, opakuji, aby vyniklo, oč se mi náhle jedná, a co mě jako nezřetelná existence vedlo nějakou dobu při konstituování mé nedávné myšlenky, ve vývoji popisované nejaktuálnějšími blogy.

Slovo nelze jen velmi zjednodušeně považovat za nějakou věc nebo vláček ze zšibovaných vagónků dílčích významů, slovo je nutno chápat jako prostor, napovědělo mi ono moje pohrávání s prostorem prachovnice v blogu minulém, kdy mi připadá, že slovo je cosi jako billboard s významovým prostorem kolem i za.

Mám dojem, že sám Wittgenstein se k takovému čemusi jako slovu jako prostorovosti nikde jasně nevyslovil, takže, jím sice veden, přesto nedokážu posoudit, nakolik je moje tahle dílčí vyjádření rozumné.

Za časů bolševika, které sice pokračují stále, jenomže jinak, by se člověk zeptal v archivu českých slov jazyka českého, jak slovo zásloví tam v čase mají vedeno - za pár dnů by se dozvěděl i s výpisky dílčích výskytů, kdyby totéž zadal do Ústavu pro jazyk český dneska, jenž je veřejnou službou, nazpátek by mu nejdříve přišla faktura na pár stovek, aniž by vůbec hledat začali. Inu, zpoplatnili darebáci, aby se nikdo neptal, aby se ve výsledku psalo, jak se komu zamane, kde účel spočívá v tom, aby se nakonec nikdo z nikým nedomluvil, fasádu má to naše okolí skvělou, svobodnou a demokratickou, jenomže za těmi vnějškově pohlednými průčelími sídlí rekreační otrokářské gulagy.

(Ludwig Wittgenstein sice chodil do obecné školy v Linci do jedné třídy s Adolfem Hitlerem, možná i spolu nějaký čas seděli v lavici, ale takovým náckem jak tady ti ouřadové mi okolo zas až tak nebyl.)

Tak tedy zásloví, dílčí prostor mimo slovo, jak vyplynulo mi, když jsem si onehdy zkoncipoval stejně tak neexistující slovo paradictum a přeložil je (vedem existečním vzorem paradentóza) do češtiny jako ono zásloví.

Celá ta moje wittgensteinovská snaha je odvozena od jeho zápisku o Číňanovi ze 14. roku minulého století, neboť jím snad se začíná celé filozofovo vědomí si jazyka jako světa. Po něm následovala válka, které se plným úsilím zúčastnili všichni tři synové knížete Wittgensteina, otce, jemuž udělil knížecí titul C.K. Mocnář Franz Josef II. Ve stejném smyslu oddanosti lítá dnes britský korunní princ v Afganistánu jako pilot bojového vrtulníku Apache. Synové zdejších místních nácků? Neznám takového jediného, který by se na bojových misích zúčastnil.

I předešlá poznámka je cosi jako exponát zajazyčí, příklad reality světa za kulisami veřejných projevů.
Já však sleduji mezi tamtěmi splašky výskyt motýlích exemplářů psaných jako zásloví.

Zdeňka Velišková, MÝTUS A ČAS VE SKÁCELOVĚ POEZII, www.ucl.cas.cz/slk/data/2007/sbornik/4.pdf , kde celá esej autorky se odvíjí z citátu z knihy Oldřicha Krále, PARABOLY MISTRA ČUANGA, někdy také psaného jako Mistr Zhuang, a my se jím tak setkáváme z dalších z těch wittgensteinovských Číňanů.

"SMYSL SLOV SPOČÍVÁ V JEJICH VÝZNAMU − KDYŽ POCHYTÍŠ VÝZNAM, NA SLOVA ZAPOMEŇ."

Ve starší čínské poezii jsou tyto důležité maximy: 1. slova nikdy nedosáhnou myšlenky, 2. idea leží za slovy. Tím hlavním místem, kde se tedy báseň děje, je oblast zásloví.

To potvrzuje i část čínské básně, která pojednává o vlastnostech básnických:
Tak umět vkročit za obrazy věcí!
Tak umět v kruhu nahmátnouti střed!

Oba verše vyjadřují klíčové principy čínských básní. První svým odkazem na oblast zásloví vyjadřuje princip estetický; druhý obsahuje formuli filozofickou.

V první řadě Skácel používá "přetěhotnělých" metafor, přesněji řečeno sémanticky přetížených slov odkazujících na jinou skutečnost. Ty pak způsobují, že se báseň odehrává v zásloví, odkazují k onomu pomyslnému středu kruhu. V citovaném čtyřverší jím byl právě čas. Dále Skácel svá slova vkládá stejně jako čínští básníci do ticha a v neposlední řadě užívá formu čtyřverší, velmi často užívanou i čínskými básníky.

Čtyřmi citáty z dotyčné eseje byla snad vymezena zase jiná oblast významu onoho slova zásloví (2. idea leží za slovy. Tím hlavním místem, kde se tedy báseň děje, je oblast zásloví.) - a snad i vám, milá paní Ševčíková vyplynulo, kolik různých významů s každým příštím dílčím výskytem onen výraz zásloví může ještě mít, třebaže je doposud oficiálně neveden mezi slovy slovní zásoby jazyka českého.

Debili s mobili jako kolektivum taky nejsou, třebaže jejich rekreačním slizem zcela polepili můj wittgensteinovský svět, blbečci.




PROČ ČLÁNKY NA BLOGU.CZ NEJSOU KAMENY ZDI NÁŘKŮ.

8. září 2012 v 9:54



> Datum: 07.09.2012 13:50
> Předmět: Re: http://megnautadenik.blog.cz/1209/minim-totiz-slovem-slovy-paradictum-naplnit-celou-asi-puldruhalitrovou-lahev
>
:-)) bláznivými nápady opravdu neskrblíte !
Rozesmála mě věta:
"Významy slova paradictum nemohou být však širší nežli asi 3 centimetry".
Kam umístíte onu napěchovanou skleničku ? chtělo by to na Čínskou zeď.. .
A co když uvidí Číňan Číňana - také bude cosi strkat do láhve?
Už blnu taky.
VZ

[08.09.2012, 05:57]
Ve slovech samých
není nic. Jen co jim my
sami dáme. Víc?

Kdo dotyčné slovo, popřípadě hieroglyfický znak, nechápe, nic mu jako význam neříká, třeba vidící, třeba slyšící, nerozumí.
Jedná se o onu naplněnost, vnitřními významy, a třeba i asociacemi, též dílčími spojitostmi jakéhokoli druhu, n a p ě ch o v a n o s t , jak si utahuje pisatelka mailového vzkazu - tedy cosi obsaženého, co celek instaluje. Sestavuje. Utváří. Stváří. Stanovuje.
Jak i odlišuje od obdobného jiného.

Zatímco například uvnitř slova paradictum zatím nic není, a je tedy prázdné jako ona prachovice ze včerejší fotografie, co lze jako právě zrovna aktuální vývojový stav i fakt z n a l é m u tématu dokonce i zpodobit; aby nic neuniklo zevnitř nebo nevniklo zvenku, zachytit ono teď, stačí jen hrdlo prázdné nádoby upěchovat fialovou skleněnou zátkou.

Každý obdobných analogií znalý jistě uzná oprávněnost mého příštího příkladu, že stejně jako třeba moč jsou obdobně řeč a její slova b ě ž n ě pouhými výměšky lidského metabolismu, jen odpadními produkty běžné lidské biologické existence, mediálním nebo konverzačním smetím, a podobně.

Včera odpoledne jsem se byl ptát v lékárně hned za prvním rohem od mé dosavadní poštovské adresy, v sortimentu zde vedou malé zkumavky z čiré umělé hmoty opatřené barevnými víčky, pravým účelem se jedná o odběrné a posléze intimně neveřejné transportní nádobky na individuální lidskou moč.
Kus stojí pouhé dvě/2 koruny, třícentimetrovým kulatým otvorem hrdla prachovnice projde, uvnitř se jich do nádoby může nashromáždit zhruba tak 20, odhaduji, byly-li by každá plná dílčím významem, ke stanovení výsledného významu slova paradictum by to mohlo napoprvé stačit.


Případný divák by obsah prachovnice mohl protřepávat, jednu zkumavku přes druhou pořád dokola, aby se seznámil s každým dílčí vnitřním významem slova vně, když vevnitř by vznikaly stále nové vnitřní významové konstelace.
Kdo stále nechápe, může být jen blbeček, popřípadě blbka, kteří si neumějí jednotlivosti i případnou jejich souvislost pouze jen představit.
A přitom stačí koupit za 2 káčé v apatyce kus, naplnit ho čímsi, co se dotyčnému jeví jako významově související, nebo jej dokonce obohacující - ano, s významem toho slova paradictum, dosud ještě nestanoveným. Leč takto názorně, viditelně, vysvětlovaným.

SLOVO JAKO VÝTVARNÉ DÍLO!!!
NEEXISTUJÍCÍ SLOVO JAKO EXISTUJÍCÍ VÝTVARNÉ DÍLO!!!

A pokud se žádný ze čtoucích jeho umělohmotnou ampulí nepřipojí, ani žádná, co lze analogicky z podobných antikoooperativních zkušeností předpokládat, dokonce pokud ani já sám nepřijdu na nic rozvíjejícího, co by bylo lze užít jako obsah miniaturní umělohmotné přepravky, pak ani v tomto případě není/nebude všechno prohráno - nakoupím v lékárně 20 kusů ampulí a po jedné je zcela prázdné, ale barevně zavíčkované, nastrkám hrdlem do prachovnice.
Získám tak model nebo popis současného stavu, stavu před s t v o ř e n í m významu, průhledný organismus s jeho odhalenou vnitřní molekulární strukturou či stavbou, a vůbec k demonstraci nebudu potřebovat něco jako mikroskop, jak se musí obtěžovat jiní vědci vůči jejich posluchačům.

Vždyť já vlastně žádné posluchače, natož třeba čtenáře, nemám, jen blbečky a blbky vkrádající se mi ilegálně na stránky blogu, co mi tam občas v komentářích namočí, slunce mé shovívavosti vysuší, jaký by byl význam jeruzalémské Zdi Nářků, kdyby do škvír mezi jejími kameny modlící nestrkali jejich papírky s napsanými prosbami, v nichž použitá slova mají jo sakra individuálně a až do vnitřní viditelnosti prožité významy, žádné výměšky...

Když jsem včera odpoledne z lékárny Na Kamenci odcházel, černovlasá dívka na mne zpoza táry udělala gesto pravicí postupně od srdce šikmo až k nebi. Poněvadž jsem se nemohl na viděný význam rozpomenout, zeptal jsem se, oč se jedná.
"Přece indiánský pozdrav," poučila mě dotyčná, bavící se sama sebou, jiný by napsal, za pultem.
Lékárny.




MÍNÍM TOTIŽ SLOVEM/SLOVY PARADICTUM NAPLNIT CELOU ASI PŮLDRUHALITROVOU LÁHEV.

7. září 2012 v 12:32



[06.09.2012, 17:30]
Někoho baví
rum. Mě naplnit slovo
paradictum.

Naplnit slovo, posud v české slovní zásobě neexistující, a tedy dosud prázdné, významem, popřípadě významy - a různými druhy významů slova paradictum naplnit láhev.
Tedy v případě druhém vykonat operaci, kterou vlastně učinit nejde: ano, cukr, mouku, čočku, vsypané do obdobných dóz si lze představit, ale kdo to kdy slyšel/viděl, zaplnit prostor slovy nikoli jako zvuky nebo znaky, přičemž sám naprosto nemám představu, jak tuto operaci vykonám.

Přesto již pár minut po dnešní osmé ranní jsem dorazil za město do dílny uvnitř gravírující do kovů jmenné štítky na dveře a podobné informační tabulky: předložil jsem majiteli na vzor prachovnici, na jejíž průhledné skleněné tělo míním nalepit nápis Paradictum vygravírovaný stylovým psaným písmem, nabídka tvarů počítačových fontů by snad měla umožnit vzhledově žádoucí výsledek připomínající minulost. Jako podkladový kov snadný k ohýbání mi byl nabídnut doruda zlacený hliník.


Významy slova paradictum nemohou být však širší nežli asi 3 centimetry, což je venkovní horní šířka kulatého hrdla prachovnice, zatím parametr vnitřní míry kruhu vstupu je ještě asi o půl centimetru menší.

[Verse 3-Rasul Allah]
Black Tibetan, out of-out of, henny ends
That begins the extortiation of the fullations
Battle through the tombs of your single eye
Illadelphia Shambala, enter the paradictum
Rasul Allah,, Lord, a cyrian select through Hebrews
Pellets, of the historians, hieroglyphic

Obdobně jako ještě naprosto nerozumím příštímu účelu prázdné láhve označené kovovou etiketou s vyrytými písmeny P a r a d i c t u m , víceméně stejně se nalézám naprosto mimo smyslu téhleté verze kteréhosi amerického rapera.

Enter the paradictum!
Odpal paradictum, pokud opravdu znamená ono cosi jako zásloví.

VIDÍŠ-LI ČÍŇANA - STRČ SLOVO DO LÁHVE!!!




WITTGENSTEINE, WITTGENSTEINE – ŘEČOVÁ HRA

6. září 2012 v 10:13



Mám dojem, že se původně jedná o dvě z vět filozofa Ludwiga Wittgensteina, i když je vzápětí zřejmě nebudu citovat v původní autorské přesnosti:

1/ Myslíme jen ve slovech.
2/ Co nelze myslet, nelze vyslovit.

Když v souvislosti s první větou rychle odbudu případnou námitku kohosi, že myslíme (i) v obrazech, souhlasem že ano, a že vždycky záleží na následných řečových schopnostech nebo jazykové zběhlosti mluvčího, kolika a jakými slovy svede dotyčné obrazy i v oné latentní (předvyslovené) formě vyjádřit. Popsat.
Pokud ano, a neobjevily-li se žádné zásadní aveze vůči mému předešlému vývodu, pokračují dál souvislostí, že před mým nedávným snem slovo v něm řečené, tedy PARADIKTOZA, neexistovalo, ve slovnících ani řečové praxi nic neoznačovalo, nevyjadřovalo, na pláních internetu se nanalézalo, s žádným předmětem, věcí nebo obrazem se nespojovalo - víceméně obdobně (zde v nejméně v 1 případu ne) jako slovo PARADIKTUM, případně PARADICTUM, které jsem si ze sněného již v bdělém stavu odvodil.
Nebylo, nežli se vysnilo, když stav snu bývá považován za cosi mimo realitu, nyní se stalo reálným. Aniž stále cokoli označujícím, znamenajícím.
Přesto je již nyní možno použít, dokonce ke konstrukci anekdoty, která dnešním mladým už nic neřekne, zatímco těm starším by zevní grafickou podobou mohla připomenout výsledky experimentální poesie ze 60. let minulého století.


PARADIKTOZA
/z vojenské příručky rusko-české konverzace/

"Para!"

"Di!"
"Kto?"
"Za!!!!!"


Poněvadž není, vzniklo snem a s žádným reálným obsahem ve světě neexistuje, mohlo by slovo PARADIKTOZA (jako jakýsi demonstrativní paradox) posloužit k báječné i n t e l e k t u á l n í zábavě ve stylu wittgensteinovských jazykových her, pokud ovšem na tyhle stránky nevlízají jen samí domorodí blbečci, popřípadě blbky.
Úkol je to snadný, dovednostně i intelektově velmi nenáročný, kdo se zúčastní, vypáčí se z nudy, motto všech takových souvisejících činností lze popsat stručným důvodem: zachytit to, co neexistuje.
Napsat, nasprejovat, vysekat, vysochat nebo vymodelovat či jinak zaznamenat slovo PARADIKTOZA, výsledek potom vyfotografovat - třeba prstem napsaný do prachu desetiletí sedlém na okenním skle. Uveřejnit potom výsledek na vlastním blogu a dát mi vědět nazpátek.

Pokud má kdo videokameru, a získaný paradox tak bude ve významu ještě cennější, zopakovat do objektivu Wittgensteinovu 2/ větu, ukázat třeba i slovo PARADIKTOZA napsané na ceduli, jak ho i zřetelně vyslovit.

Vyslovit, třebaže dotyčné slovo neexistuje - a vlastně vysloveno by být nemělo.
Že by je, nejsoucí se smyslem, nemělo být možné vyslovit.

Posléze výsledné video rovněž umístit na blog a jeho existenci mi (paradiktálně) oznámit.