DVA OBRÁZKY TÉŽE VÍLY MI UKAZUJÍ, JAKÝ JSEM.

22. září 2012 v 7:44




Tento obrázek možné víly Paradikty je i pro mne samého pohlednější nežli ten, který umístím na sám konec tohoto textu, v samém začátku naprosto netuše, jak vlastně dlouhý jej vůbec napíšu.
Už je slyším kochat se, rozplývat, jak je krásný, hezký, a kdesi co. Oj, jak si ho budou emočně přisvojovat, ačkoli jim, pro lenost a odevzdanou konzumnost jejich životů, naprosto nepřísluší, nepatří.
Stejně jako třeba víly v jejich existenci je obdobně určen jenom těm nemnohým, kteří si ho zažijí do té míry, že se s ním sžijí, že jej vědomě akceptují, že s ním naváží kontakt nebo jakési společenství, nadarmo je totiž vidět, hledět, rozplývat se a třeba i nýt, a nepokračovat, víly totiž bez zájmu o ně nejsou, nezjevují se, třeba bys nakrásně jednu někdy uviděl nebo uviděla, neměl jsem na takové setkání ještě štěstí, ale vím jistě, že by mě jako myslící osobu hodně zásadně změnilo.
Zakleta, její podoba prostupuje s podobou zdi; obdobně jako když se nám znáhla zjevuje. Spatříme-li, jistě je to zážitek nebo stav jiného druhu, nežli zažíváme, díváme-li se na obrázek. Případné setkání s vílou, obdobně jako s duchem, s čímž mám zkušenosti, prožíváme naráz, celostně samými sebou, uvědomovaným prožitkem, jsme dějící se skutečností navštíveni, pro popis cituji slovo používané ve starých knihách, a dneska již v jeho nejpůvodnější původnosti zcela významově neplatné.
Býti navštíven, míní se například duchem, zde ovšem jiného druhu nežli hororoabilním přízrakem - stav, který přibližně znají mnozí (ne zabývající se nebo věnující se, oddávající se, nýbrž) oddáni například tvůrčímu psaní, malování, nebo i někdy štupování ponožek, kdo popisovaný stav navštívení zažil, každý ví, co asi tak zhruba emočně i intelektově znamená, a jaká obdobná situace prožitku nastává, setká-li se kdo s vílou.
Současníci jsou okoralí, zašedlí, emočně oprýskaní jak dneska bývají od původní znakovosti fasády secesních vil, na setkání s vílou nemají naději, proto o to více cosi takového racionalisticky popírají a jako možnost odmítají, kazí jiným, navštíveni-li býti sami nemohou.
Jsou i tací, kteří jejich vřelý vztah k tomuto tématu jen předstírají, toliko plní jejich blogy kýčovitými vyobrazeními, v navazujících textech citacemi již minulých dávno několikráte vyvařených citací.
Spiritus et paradictus, vilí jméno Paradikta odvozeno z nich (zatím bez vnějšně zřetelné vílí existence) nemá totiž duchem nadané diváky, přesněji řečeno svědky, pochlebovače ovšem ano, viz popis onoho sebeukájení se čumilů čehokoli vnějším vzhledem, onu diváckou (tedy pouze jen zevlounskou) masturbaci pomíjející jakoukoli duchovní či pojmovou podstatu viděného.
To je teda hezké!, vykřikují vzrušeně ve chvílích takovýchto a obdobně duševně zcela pasivních jejich orgasmů.
Aby mé dnešní škodolibosti nebylo dost, ba dokonce dosti, v onom jejich stavu bez ihned následným jednáním rozvíjené budoucnosti, příštím zařazením druhého obrázku připomenu i tamtem princip hot a/nebo could (vždyť i víly je třeba si ve významech domýšlet z jejich obvykle nezřetelných zjevů) z esejí tamtoho jízlivého pokušitele a nejpotměšilejšího satanáše mezi všemi teoretiky massmedií, tedy pana profesora Marshalla McLuhana, který řekl bych, obklopen sice jimi do nekonečna, sám na víly zase až tak moc zřejmě nevěřil, poněvadž jejich existenci snad ani jedenkrát veřejně tištěně nezmínil.
Nevadí, přesto pro mne v obou těch oborech (o vílách i massmediích) učinil zásadní, zatímco zde nad psaným zrovna duševně leda tak hnípající elektroničtí vandráci (pan profesor by jistě tento termín s pousmáním ocenil) nebudou schopni vlastními silami nebo invencí učinit pro zživotnění víly Paradikty vizuálně rozvíjejícího naprosto nic - naprosto neodvratitelně zdegenerovaní do onoho jejich obvyklého mentálního stavu zdevastovaného domorodého diváctví na cokoli.


Pokud někdo ze zdejších zrakově okoralých vojedžrů má přesto pocit, že někdy už cosi takového, tedy záblesk existence víly Paradikty, již někdy viděl, ano je to možné, třeba v kterémsi dávno zapomenutém snu, a nebo třeba v odrazu na skle výkladní skříně jednoho olomouckého starožitnictví, šel jsem také kolem, nabídla se mi, rozumím. Ani nejsoucí odrazy jsoucích obrazů však nemíjím...

Nemusím vidět, stačí mi vnímat.


Vidíte? Viděli jste? Jiný/Jiná, každý z vás, by takovou skvělou příležitost k setkání naprosto pominul.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama