O VÍLE PARADIKTĚ VELMI SNADNO KE SPATŘENÍ

18. září 2012 v 13:46



[17.09.2012, 17:55]
Zítra budu psát
pohádku - Paradikto,
leže na zadku.


Povídám, povídám, pohádku, o víle Paradiktě, která žije v knihovně zámku támhle za řekou, kdyby všechny domy v našem města měly stěny ze skla, snadno by každý na tamtu starou knihu dohlédl.
Kteří místní nevědí a nebo už úplně zapomněli, nazývají jí Parodaktou, a myslí si, že se jedná o starodávnou parní lokomotivu, zvanou jinými též fukala, která stojí za nádražím, jak se jede bez zpáteční jízdenky z našeho města ven.
Kromě této staré lokomotivy a zdejšího starosty, který si každé ráno před cestou na radnici, při své tělesné výšce zhruba sto a sedmdesát centimetrů, nazouvá boty číslo dvapadesát, takové láptě, létající koberce, a nebo taky tééépichy, jak protahují posměšně zdejší, v létě nejčastěji sandály a v zimě čalouníkem panem Prošívalem prošívané černé válenky, tedy kromě tohoto mocipána, jehož pro objem boty možno čímkoli vykotit, v tomto našem městě už není, ale opravdu není, není už v něm vůbec nic, co by komukoli stálo za vyprávění, snad jenom ještě bývalá městská jatka s věží a hřbitov támhle na druhém kopečku, když ten první za rynečkem dávno už obsadil zámek s tou již zmíněnou knihovnou.
V níž tedy vílu Paradiktu nejdříve popíšu, a aby si ji každý čtoucí dovedl představit, a hlavně, opakuji, hlavně, namalovat, poněvadž víla Paradikta zejména obdivuje soutěže, z nich zejména ty znalostní, hlavní město ostrova Fidži je Suva, například, a proto žije zavřená v té zavřené knize tlustého svazku encyklopedie s letopočtem 1813 vysázeným starodávným písmem na třetí straně uvnitř, kdyby vám ji ovšem dovolila otevřít.
Ani restaurátoři se nepokoušejí, soudí, že dotyčná bichle má slepeny listy jeden k každému dalšímu vždy celou plochou, prvotní důvod takového výsledku ovšem ani oni, odborníci, neznají.
Záměrně sebou zavřené v potištěném obalu vazby z pravé kůže se stříbrným kováním neznáme tedy její tvář, průpovídku ovšem mnohou, ale všechny jsou vymyšlené, nebo nějak zkomolené, onehdy byl dokonce v aukci v našem krajském městě nabízen jen těm opravdu bohatým zájemcům její telegram, který zněl: MUT DAKI RAP STOP. Napotřetí přiklepnuto, gratuluji, cena celý jeden milión.
Kdo chce, může luštit, odtajnit šifru, ale abych nezdržoval tak PARADIKTUM, co je ovšem neznalým i nadále málo platné, protože celá věta má znít...

Ano: PARADIKTUS PARADIKTUM, obvykle psáno s vykřičníky takhle: PARADIKTUS PARADIKTUM!!! - černej netopýre trapnej, co sem ve dne lítáš, padej strašit kohosi jiného - Paradiktus Paradiktum!!!, jak už před tím předešlým incidentem s netopýrem víte - sakra, ty upíre, blbá, ty mě taky s tím zubem kolozubem, nech - Paradiktus Paradiktum!!! - no tak tys tu ještě opravdu chyběl, kostlivče smradlavě suchou krví zaprášený, neskřípej - prostě to dvojí slovo ať vás ani nenapadne vyslovit!!!!!

To já se jmenuji Paradiktus, a to jméno se u nás v mužské větvi dědí po generace, třebaže pro jiné se jmenujeme úplně obyčejně třeba Karel, Pavel, jedenkrát dokonce i Vasil, ale ten si sklidil, co prozrazením našeho rodového tajemství zasil, jak myslíte, že asi tenkrát před sto lety skončil, když jeho tělo ani po koustíčkách dodnes nenašli?

Paradikta, Paradiktus. Nepřipadá vám ta dvojice slov čímsi si podobná? Jasně, byli to nevlastní sourozenci, sestra z poloviny, její bratr napůl, matkou její byla vyhlášená lesní vědma s nevyslovitelným jménem původně odněkud z Haliče, bratrovou mateří pak jedna taková místní čarodějnice léčitelka, kráska nad jiné, kterou zvávali léčívat i na zámek; otcem obou robátek pak zdejší knížepán, za mlada lajtnant hulánského regimentu, proto ta Halič, posádka zapomenutá kdesi za Krakovem, chápete?

Matku mladý knížepán zavrhnul, dcerunku však vychovával na zámku, sečtělý byl, proto ta Paradikta, a její obliba znalostních soutěží, dceřino jméno slovo si odvodil z latinského slova dictus, předponou para se snažil zvýraznit jak tohle světlovlasé stvoření má rád: nekonečně, ještě dál ze všechna slova světa, za všechny všech i těch nejposlednějších slov naprosto nejposlednější zásloví.

Jenomže ona haličská matka byla mstivá, v předvečer jejich osmnáctin se vdechla kterousi klíčovou dírkou do komnaty své dcery, nečekala, nezajímala se, neptala, pouze vyslovila ona dvě slova zaklínadla se třemi vykřičníky, které se nesmí vyslovit - že ani ty tři vykřičníky, zombále jeden z hrobu vypráskaný - tady si málem jeden ani zuby nesmí vyčistit...
A tahle zlá vlastní matka je ze sebe vydala zrovna ve chvíli

Táák, i já je mám zrovna čerstvě vyčištěné, jak například tenkrát je obdobně měl psychiatr Ladin Štefek, když odjížděl jednou ráno do našeho okresního města, aby si tam v největší bance vypůjčil od bankéře ing. Zdeňka D. nějaký ten milión na výstavbu kosmodromu támhle na pasece před lesem Zábojníkem, pana psychiatra jsme tu všichni znali, odevždycky měl obzvláště rád sirky, ohně, rakety, jako by i jeho, MUDr. Z. Š., jak psali v novinách, cosi divného očarovalo, z města se i on tenkrát už nikdy nevrátil.
Zatímco zmíněný bankéř je zrovna tím kupcem, co si později po aukci v krajském městě zaplatil za ten telegram s písmeny MUT DAKI RAP STOP.
Pokud vám snad komusi začalo připadat, že já jsem snad ta živá zámecká kronika nebo encyklopedie, tak si začněte dávat na moje slova ještě větší pozor, poněvadž co ještě míním o víle Paradiktě vykládat, bude pro neznalé opravdu, ale opravdu, obzvláště náročné.

A tahle zlá vlastní matka je ze sebe vydala zrovna ve chvíli
A tahle zlá vlastní matka je ze sebe vydala zrovna ve chvíli, kdy si panna knížecí dcerunka Paradikta soustředěně četla v encyklopedii, zahloubaná neslyšela, neviděla nic nežli starodávná písmenka, jediná je - co tu stojíš i ty čerte černý, smrdíš ohněm pekelným - je měla v patrnosti na jejich cestě do mysli, zatímco ta haličská vědma, považte, její vlastní matka mateřská, pronesla ta dvě - nenapovídejte mi všeci, však já vím - z věty zaklínadla...

Jste tedy, vy, fantomové kunsthistorie, ambaláži všude okolo mne děsně děsivá, spokojeni? Pokud ano, horní deska encyklopedie se na tou spodní tenkrát jen tak úplně obyčejně zavřela.

Poněvadž nevěděli, všichni Paradiktu hledali, pár dnů sami všude po zámku, zahradě, městě, v němž ještě tenkrát nestála u vlečky z nádraží ta jatka s věží v podobě jatečné žáby na vršku, i do lesa Zábojníka se tenkrát vypravili, mladý knížepán se z toho neštěstí roznemohl, zemřel usoužený, před posledním výdechem se ale nechal posadit cizími na hulánského koně jak chlap, já zůstal sirotek, stále živý, letos v září mi bude už stojedenapadesát let.
Policie taky pohřešovanou knížeslečnu najít nemohla, paměť se nad tou nešťastnicí zavřela jak nad tím zdejším psychiatrem MUDr. Štefkem o pár roků dřív.

Já, její bratr, Artur, jsem ji přežil, sestřičku, Vasil mi bůhvíproč říkají, a všechno proto o své nebohé sestře Paradiktě vím, dokonce odkusi mám přesný postup, jak by se dala ze zlomoci té navěky zavřené encyklopedie vysvobodit, aby se slovo jména Paradikta, co k ní patří, se zase stalo lidským tělem, ale řekl bych, mám takové nešťastné tušení, že na českém internetu tady nejsem pro úkol a cíl na té zrovna nejlepší adrese.

Kdybych byl, tak bych kteréhosi z nich tady poprosil, aby se pokusil; a nebo pokusila, dívčina by se pro příští opravdu, ale opravdu, nebezpečný účel hodila mnohem líp, ale při svém věku ani tady nechci mezi mladicemi naplano žadonit.

Co je třeba, aby došlo k případnému odkletí víly Paradikty?
Bílá křída na čarodějný kruh, aby přízraky dovnitř za osvoboditelem nemohly, celý den předtím se postit a pak se úplně po celičkém celém těle umýt čímsi čarokrásně voňavým. Cosi na malování, chuť podobu víly Paradikty nakreslit. Nakreslené nebo namalované vyfotografovat, výsledek mi poslat na adresu, nemusí být v obálce. Co se nakreslilo, potom naněkolikrát složit, následně vložit do jakéhokoli medailonu, na tvaru a původu nezáleží, pak se postavit čelem proti slunku, a vyslovit ze vší upřímnosti příštího úspěchu oddané vůle dvě slova toho zaklínadla, a jestli se věřilo, stačí se potom jenom podívat, důkaz jim se nabídne okamžitý, namalované by při zdaru kouzla zevnitř schránky medailonu samo od sebe zmizelo.

A podobně po trasách, po nichž jindy obyčejně putují třeba obrázky linkami internetu, by podoba víly Paradikty doputovala v mžiku až do Prahy, zde by se zhmotnila v prostoru zkušebny baletního souboru Národního divadla, kde, jsem si jist, by se posléze stala jednou ze sólistek tohoto významného uměleckého tělesa, vždyť takové vzdušné nášlapy jako mají jedině století zakleté víly, v celičké Praze nad Vltavou doposud ještě nikdy nikdy nikdo neviděl.

Jasně, chásko pekelnicky dějově strašidelná mě hladově žráčsky obstupující a mlsně se těšící na kořist vzápětí, neboť ten, kdo dočetl až sem, a nepokusil se, a zejména nepokusila se, vílu Paradiktu z jejího encyklopedického zajetí vysvobodit, nebo se zastavili na začátku cesty a nezačali ani malovat, jasně, jsou vaši, sežerte si je, strašte je, mamte je, každé mámidlo je tu dobré, kdo se předešlému posmívají, pijte jim krev, džusy i mozky, sušte jim v hrozitánsky účinných kouzlech strašlivých woodoo míchy, vozte se na jejich hřbetech pod i nad pekelnými viadukty, polévejte jim neodstranitelnými špínami jejich značkové cetky, trhejte jim trenýrkové gumy v nejvyšších místech jejich výskoků, dávám vám svolení mstít se, trestat, pokud podobu víly Paradikty v jejich hrůze z nich nevyrazíte ven, paradiktus parad


(Poznámka pozůstalých: pouze jsme dopsané blogu až sem uložili, magickou formuli jsme radši zapomněli, doporučujeme radši rovněž do příště všem.)




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pribehygayu pribehygayu | Web | 18. září 2012 v 14:35 | Reagovat

zajímavé

2 VZ VZ | E-mail | 19. září 2012 v 9:52 | Reagovat

Příběh až srdce trhá, slzy kanou. Ona víla jest nyní vlastně středověkým lepidlem. A co políbit slepené listy vášnivým čtenářem? Jistě by  Paradikta zhmotněla a s ruměncem v tváři lidem  štěstí a úsměv přinášela ...

3 megnautadenik megnautadenik | 19. září 2012 v 12:53 | Reagovat

Datum: 19.09.2012 10:10
Předmět: Re: http://megnautadenik.blog.cz/1209/o-vile-paradikte-velmi-snadno-ke-spatreni

Kam se na Vás hrabe Andersen!   :-))
Sousloví se mi líbilo coby  zaklínadlo na netopýry, třeba by vystrašila i jinou havěť ?! třeba i vládní strany !?
Nápad se slepenými listy ukrývající vílu je také skvělý. Někdy mi prozradíte, kam chodíte za nápady.
Myslím, že nejkrásnější  kresby jsou kresby dětské. Přikládám od 6ti letého Honzíka Špačka.
Těším se na další pohádku
VZ

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama