ŠIFRA MISTRA LEONARDA – POKRAČOVANÍ NA TÉMA ZRCADLA DA VINCIHO, TO SE VÍ…

9. října 2014 v 11:21



> > Datum: 08.10.2014 05:47
> > Předmět: Dobrý den pane profesore Peregrine, dovoluji si prosbu, dotazem:
> je ona ilustrace v příloze rozvinutím principu Wittgensteinových
> řečových her?
> Pokud vás moje otázka zaujala, děkuji věčně za každou vaši odpověď nazpátek.
> Hezký den!
> Toman.

> Datum: 08.10.2014 09:41
> Předmět: Re: Dobrý den pane profesore Peregrine, dovoluji si prosbu, dotazem:
>
myslím, že ne JP


Praporková abeceda signálů námořního kódu je v mnoha ohledech zvláštní věc.
Počet jejích prvků je omezen nutnými dvěma rukama lidského těla i počtem víceméně 5 poloh, v nichž praporek v jedné končetině jako pozice může být i zdálky zřetelně rozeznán.
Zbytkem možností jsou již dvouruké zrcadlové variace - vzpomeňme si na postavu v kruhu na obrazci Mistra Leonarda, jakož i způsob zápisu písmem v jeho denících.
Takže v tomto omezení je například písmeno K zrcadlovým N, A zase protipohledem G; plyne, že každé další jiné v abecedě má svého dvojníka.

Ona dvojičnost mi nabídla řešení dalšího pokračování, které ovšem jako prvavopravělevělevé možné situace meze mé percepční představivosti poněkud znejistilo.

Umím si bez problémů představit sebe před klasickým notovým stojanem, na jehož pultu budu mít rozloženy noty postupujících praporkových obrázků s dílčími polohami písmen věty nápisu: WHAT DO I WANT.
Nazpaměť se dílčí polohy a vzájemnou jejich návaznost v pořadí nejsem schopen naučit, zapamatovat - proto ona partitura.
Praporky v rukou předvádím pozice podle not.
Proti mně stojí na stativu videokamera, do níž, ústí jejího objektivu, svou sestavu předvádím.
Jednoduché.
Samozřejmé.

Ovšem mě tradice zrcadlově psaného deníku Leonardova v mé představě spletla. Popletla.

Kamera vidí mne, to ano. Levostranného však? Nebo pravostranného?
Čitelného ve správném znění?
Nebo jako šifru Leonardovu?

Takže jsem se nápomocně přestavil v podobě námořníka, jemuž je signalizováno z paluby třeba křižníku.
Tamten naproti je teď já, a já, zastupující videokameru, vidím jeho jako smysl ve všem naprosto čitelně.
Zbytečné bylo moje obavy…

Které mi ovšem přinesly cosi rozvíjejícího, jinak bych totiž na totéž příští takto příjemně nepřišel.

Snad se mi povede, a já pro účel seženu jakousi praporkovou cvičenku, přičemž nejvíce by mi vyhovovala dobrovolnice co nejvíce podobná samé Meg Ryan, nejlépe ona sama; nebo její (zrcadlová) dvojnice,
V obstupující mě nouzi ovšem nepohrdnu jakoukoli dobrovolnou dvourukou figurantkou, jedná se tedy o konkurz, v němž vůbec poprvé máte všechny naději.

Její případná praporková kreace obličejem ke kameře, přes všechnu mou radost scouta (zvěda), mi již připadá jako cosi samozřejmého, taková něco jako už jen pouhá lingvistická povinnost.
Neboť ve jménu té zrcadlové tradice, by se protagonistka mohla k videokameře otočit i zády - a překvapení čumilové by namísto vilného ohlížení předpokládaných kreací jejího zadečku mohli ještě uhranutěji číst doslova tento vzkaz dvojité šifry leonardovské: OZGt dW i OGNt.
Praporkové polohy písmen T, D, I a N totiž nemají (zatím) reversní, reverzibilní, partnery.


Výše popsanou hypoteticky modelovou situaci je ovšem možno popsat, inscenovat, ve skutečném wittgensteinovském modelu, a to dokonce i v tom truchlivém případě, že nesesbírám ani jedinou dobrovolnici k demonstraci zaživa.
V městě Olomouci totiž, pod radniční věží se zcela zapomenutou Wittgensteinovou tradicí mají turistům k dispozici bronzový model vnitřního města.
Jak naznačuji obrázkem, mohu v prostředí tohoto modelu umístit zvětšenou figurku hry Člověče, nezlob se - ležící, a takovou již dlouhé roky k obdobným účelům mám opatřenu, stačí jí po stranách, po bocích, přidat 2 narychlo vyrobené praporky, a začít písmeno po písmenu původní nápis sdělení herečky Meg Ryan psát, tedy animovat, verzálu po verzále před objektivem mého nikona umístěném na stativu.

Celá tahleta etuda se bude odehrávat na plácku, před okny bronzového domu na bronzovém náměstí vedle bronzového kostela svého Mořice, tedy před zmenšeninou budovy, v níž v prvním patře bydlívala rodina Engelmannových, kterou chodil za jeho olomouckého pobytu v 16. roce Wittgenstein navštěvovat.
Všichni tuhle životopisnou epizodu znají z knih, málokdo však z přesného urbanistického určení.

V neděli 19. října tedy schválně dojedu do Olomouce kvůli výstavě v galerii tamního Muzea moderního umění - též splnit i 2 či 3 úkoly ryze wittgensteinovské, kdo se případně chce s řečovými hrami jako dějící se živou praxí obeznámit, může se, ovšemže, chůzí vedle mého kadávru cestou připojit.

Samozřejmě, i předešlá animovaná etuda má i svoji variantu leonardovsky zrcadlově zcela živou - vždyť stačí pouze, aby si jeden Olomoučák lehl zády na dlažbu před chrámem a praporky nutný počet písmen hereččiny věty naživo do oken bytu dávných Engelmannů na kameru odcvičil.



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama