Prosinec 2015

DENÍK 30.

31. prosince 2015 v 9:35



31. 12. 2015


Samozřejmě, jsem mnohem více zvědav na případné ukázky toho avizovaného mezihvězdného písma, interpretace podob oněch obrazců z lánů a polí mě až zas tak nelákají, ale co kdyby…

Poněvadž sám zatím žádný magacín k prospekci vhodných exemplářů nemám, tak jsem si kvůli získání testovacího materiálu zadal na fejsbuku výzvu, po 12 hodinách, samozřejmě, žádná odpověď, zájem kohokoli nebo zásilka nazpátek.


Samozřejmě, jsem mnohem více zvědav na případné ukázky toho avizovaného mezihvězdného písma, interpretace podob oněch obrazců z lánů a polí mě až zas tak nelákají, ale co kdyby…

Poněvadž sám zatím žádný magacín k prospekci vhodných exemplářů nemám, tak jsem si kvůli získání testovacího materiálu zadal na fejsbuku výzvu, po 12 hodinách, samozřejmě, žádná odpověď, zájem kohokoli nebo zásilka nazpátek.


Nikdo se nic nechce dozvědět.

Od zítřka, po Novém roce, přes intoxikace, to nebude s tou jejich kooperací lepší.


Z takovýchto příkladů mi po stránce ukrývající enigmatičnosti nevyhovuje ani jeden; zejména, či především, se mi žádný nejeví být písmem, řečí.
Ale rád se nechám výsledky kontaktéra Rosti překvapit, ostatně, Rosettská deska taky hned napoprvé těm okolo ní zevlujícím nepřipadala jako nějaký sémantický magazín…

(Magazín sám, jako slovo, má pro mne význam nejméně dvojí: 1. zásobník, 2. časopis.)

Tamty dílčí obrázky ze čtverce níže jsou též vidět, a samy se nemyslí - i když, pro účel co nejmenší zásilky mezihvědného transportu nebo k všimnutí očím prostřednictvím lákavé ornamentnosti, může být jimi případný jazyk takto zkomprimován, zazipován, popřípadě zašifrován, zkódován.


Pošlu hned dneska kontaktérovi Rosťovi tento obrázek, kdysi jsem ho v jakési souvislosti použil, takže s ním, jako významem, nějaké zkušenosti mám.




.

DENÍK 29.

30. prosince 2015 v 15:09



30. 12. 2015

Bude to tentokrát opravdu těžké, zejména manuálně pracné, či zdlouhavé na hodiny - ale pokusím se.

Nejdříve titulek:


Posléze rozvíjející ukázka, film prosím!


Věcí v sémiotickém smyslu může být cokoli - dokonce i třeba vzdech.

Ale co je pro věc jako sémiotickou veličinu podstatné: má čehosi jistý obsah, jen pro mou dnešní zprostředkující potřebu nazvu tyto vnitřní elementy myšlenkami.
A pokusím se jejich lokaci zpodobit pomocí jamníku na vajíčka, jak tyto známe z desetikusové regálové praxe supermarketů.

Nemá-li věc ono cosi, neobsahuje-li to, je k jistým účelům, například autorské konceptuální tvorby, naprosto bezmocná.


17. Všechny myšlenky jsou umění, pokud se uměním zabývají a pokud spadají do konvenčního pojetí umění.

14. Slova jednoho umělce k druhému mohou vyvolat myšlenkový řetězec, pokud spolu sdílejí společný koncept.

Jsou i jiná možná zpodobení obsahů takových boxů věci (v čem jen letmo míjím Ludwiga Wittgensteina s jeho § 293), jejich obsahy. Jsou též různé předměty, které je tvoří.

Tento kdosi, jak vzápětí uvidíte, měl možná ve své krabičce věci nashromážděny vyfouklé ulity hlemýžďů.



Příležitostná hříčka v podobě slimáka bez ulity vzniklá z přemíry kreativity, divu není, Jiří Kovanda je v zahraničí náš nejrespektovanější konceptuální autor.

Podbízející se zdobnost, vzdalující výsledek od konceptu, je zde však nabízena na úkor intelektuality.

Neboť zdejší obecenstvo touží: vidět.
A ne: myslet.

A když už jsem dneska zabředl do tolika polemik, neodpustím si prostřednictvím mého instruktážního jamníku ještě jednu - takovou související vizuální odpověď na otázku, proč je už nejméně posledních 26 let tak mizivá úroveň české hrané filmové tvorby?


Dnem věci naopak, oboustranná myšlenková prázdnost, nedomalované kulisy.




.

DENÍK 28.

29. prosince 2015 v 14:52



29. 12. 2015

Zdejší varietní obecenstvo genocida nezajímá, žádné dotazy.

Protože mě ano, běhal jsem každé ráno pouhou hodinu parkrunem, tedy parkem na běhání na nábřeží řeky Olzy, abych po mnou nečekaném pouhém půlroce vlastním příkladem doložil.
Pokud kdo bude namítat, že jsem si měl pořídit lepší boty, tedy o několik set korun dražší, opáčím, že za půlrok jsem sešlapal dva páry, a na inventář dražší na cokoli v ceně 3000 korun za pár jako důchodce, StB veden jako Nepřátelská osoba, nemám peníze,

Vylučuje-li mě kdokoli jakousi nedostupností z čehokoli, činí ze mne žida, ano, s tímhletím malým ž.

I tenkrát v Protektorátu hned v létě 39. roku zakázali zákonem vcházení Židům do parků.

Je-li rekreační běhání českotěšínským parkrunem určeno jen pro mohovité, pak se ptám, proč bylo zřízeno za demokratické veřejné peníze fondů Evropské Unie, když například její člen Německo se s neblahým odkazem genocidy vyrovnává každý den.


Pokud ono znění zakázáno by byl někomu krapet těžký významový kalibr, obstálo by pak v tomtéž účelu slovo nedoporučeno?

Shodou shod včera zase dopoledne jsem potkal na zdejším městě jistou státní zástupkyni, tedy prokurátorku, a když slovo dalo slovo, zeptal jsem se jí, jestli ví, jak je v českém platném Trestním zákoně formulován paragraf genocidy.
Nevěděla.

Některé věci by měly být známy a priori…

Jako například tahle jiná sémiotická maličkost, s níž jsem se včera dopoledne setkal vzápětí.

Předvčírem, tedy o 24 hodin dříve, jsem rozesílal péefko, včera mi na jednu takovou zásilku přišla odpověď.




Poněvadž sebou rozesílané svoje, tedy moje, mé, letošní péefko znám důvěrně, opáčil jsem ihned dotyčnému nazpátek, že mi se tyhle dva kousky sobě nepodobají, natož aby byly analogické.
Analogické, ve wittgensteinském smyslu - jenž umožňuje navazující intelektuální rozvoj jistého druhu.

Smích se Smrtí (se, nikoli: ze smrti) - oproti tomu dokumentace, či zpodobení, naprosto běžné fylogenetické dentoalveolární fáze.

Stav na těšínském parkrunu čemusi podoben je, a tuhle paralelitu lze doložit citáty.
Podobnost mezi dotyčnými dvěma dentistickými záznamy použitými v obrázcích péefek nalézám, leč asi zhruba takovou, obdobnou té, že já se jsoucím českotěšínským starostou jsme původně bývali v chrupu vybaveni 32 zuby. Jinak spolu nemáme podobného nic, a snažím se o diferenci, třebaže jsme oba jedinci živočišného druhu Homo sapiens.

TATÁŽ VĚC Z TÉHOŽ MÍSTA DVĚMA RŮZNÝMI ZPŮSOBY ZPODOBENÁ SE STÁVÁ, POPŘÍPADĚ POZŮSTÁVÁ, TOUTÉŽ VĚCÍ?
TATÁŽ VĚC, Z TÉHOŽ MÍSTA DVĚMA RŮZNÝMI ZPŮSOBY ZPODOBENA, SE STÁVÁ, POPŘÍPADĚ POZŮSTÁVÁ, TOUTÉŽ VĚCÍ?

Tyto dvě různé mnou vyřčené věty jsou pro zdejší našince stejné.
V tom nejoptimističtějším případě podobné.

Postupným fylogenetickým vývojem posledních 26 let zcela ztratili schopnost rozlišovat.


Tahleta hovadnost nacházející se ve vestibulu vstupní haly českotěšínské radnice nezobrazuje dřevnaté mentální podoby 4 zdejších zastupitelů, z nichž 7 je lékařů mudr.
Tyhlety statue ve zpodobení za hranicí kýče, jsou místně krásné, k takové hovadnosti rozumu i vkusu naučila zdejší domorodce nápodobou hovadnosti jejich předáků.
Vodník a podobní dřevění dobytkové zde stojící jsou výsledkem letošního letního sochařského sympozia na kraji parku Sikoráku, k jehož okraji jsem ještě nedávno každé ráno běhával, ano, shlíženo výsledky sympozia, takto hovadně bylo nazváno, když nazývajícímu příležitost v jeho hovadnosti už ani nebyl znám význam původního slova.

Hloupost přeložená do řeči krásy a citů, řečeno s Milanem Kunderou.

Genocidní zločinnost, v níž způsob dbání o povrch veřejné rekreační běžecké tratě stejně jako o podobu veřejné vizuality jsou tímtéž.
Tedy nikoli jen nějak, či vzdáleně, podobné.




.

DENÍK 27.

28. prosince 2015 v 18:42



28. 12. 2015

Včera v sobotu krátce po osmé ranní jsem na náměstíčku před obchodním střediskem značky Billa rozmlouval s jedním ze strážných internačního tábora pro migranty, který se nachází ve Vyšních Lhotách.
Poněvadž jsem jako kluk byl ve stejných barácích dvakrát na letním pionýrském táboře, dnešní poměry v nich mě o to více zajímaly.
Připodotknu pouze, že strážní službu tam nevykonávají jednotky policie nebo vojska, nýbrž jednotlivci oblečení ve stejnokrojích bezpečnostní služby Sekuritas, povětšinou lidé pouze jen čímsi vyučení v naprosto jiných oborech jako třeba tenkrát ti strážní v Dachau, bez jakéhokoli školení nebo související civilizující instruktáže před nástupem do služby.
Takže na průběžné problémy genocidně zločinné je tak tu již předem zaděláno - pokud koho vůbec zajímá jak a na jaké, odpovím příklady na případný jejich dotaz jakkoli adresovaný do administrace tohoto deníku.


Včera rovněž, ale až před večerem, jsem si stáhnul z internetu zřejmě do příštích časů mi hodně užitečnou (ale abych to nezakřiknul!!!) knihu ve formátu pdf - jmenuje se ZÁKLADY SÉMIOTIKY I, pro studenty olomoucké Univerzity Palackého ji sestavil a napsal na počítači Vít Gvoždiak, ale zrovna tihle adresáti ji zřejmě číst nebudou.


Mi se dotyčná kniha zalíbila hned na samém začátku četby nejenom proto, že v ní autor upozorňuje na tento mi vždy milý tautologicky znějící citát obsažený v nejrozsáhlejší knize Ludwiga Wittgensteina.

Pak je hned brzo na samém začátku obsažen též můj oblíbený kousek druhý, rovněž citovaný - a mnou tu poskytnut kurzívou:
"Zda pan Mutt fontánu vlastnoručně vytvořil, či nikoli, není důležité. VYBRAL ji. Vzal předmět běžného života, umístil ho tak, že vlivem nového názvu a úhlu pohledu zmizela jeho účelná hodnota - vytvořil pro tento objekt novou myšlenku."9

Přičemž poslední část této věty já převzal, malounko v jednom slově upravil, a s pocitem, že jsem vytvořil (jak se uvádí či nabádá v citátu) novou myšlenku a uvedl ji jako obrázek na samém začátku dnešního zápisku.

Pro ty, co jsou líní navracet se ke zdrojům, a těmi ze sem příchozích jsou všichni, napíšu již publikované ztučnělými verzálami, aich, ach.

VYTVOŘ PRO TENTO OBJEKT NOVOU MYŠLENKU !

Co tedy, jaký, je význam onoho slova objekt, jehož přítomnost ve větě citátu (tedy oné wittgensteinovské řeči svého druhu) mě tak upoutala, dokonce optimisticky naladila?

Je to ono, dokonce totéž, co nazývám ve svém chápání či soukromé interpretaci obrazce sémiotického trianglu slovem věc?

Přičemž význam slova věc tedy nepoužívám jen ve smyslu materiální (či jinak fyzicky hmotně existující) objekt.


Z jiného pramene se ovšem dovídám s malou změnou podoby, že sémantický vztah znak označuje věc je v tomto obrazci (hned na pohled jiném, nežli schématem poskytoval předvčerejší) sémiotického trojúhelníku údajně znázorněn jako nepřímý, zprostředkovaný někomu tzv. konceptualizací, neboli též reprezentací, významu skutečnosti prostřednictvím pojmů a jejich vyjádřením pomocí nějaké znakové soustavy.

(Připomínám z předvčerejška relaci, že slovníkově ono conceptual znamená pojmový.)

Nato tasím, že takovýchto naprosto stejných sémiotických trojúhelníků, tedy názvově triadicky identických a přitom různě značených, teď mám k dispozici ve schématech již jedinečné 2 kusy.

Přičemž dodám, že sémiotika sama je i vědou o značení a označování.
Možná, dokonce, že i o přesném, ba co nejpřesnějším, značení a označování.


Možná, že nějakou korigující podrobnost se dočtu hned v dnešním večerním pokračování ve zmíněné knizeVíta Gvoždiaka.
Nebo svou případnou zatímní neschopnost chápat evidentní postupně časem zlomím k lepšímu.


Teď navečer, kdy už po odpolední konzultaci s lékařkou vím, že mám cosi s chrupavkou uvnitř levého kolena, připjal jsem pouze srovnání dvou poledních fotografií, jedné cvaknuté starým tabletem a druhé pořízené o chvíli nato otřískaným nikonem, abych jimi doložil, popřípadě ilustroval, svůj nedávný dotaz znějící v původním znění takto:

TATÁŽ VĚC, Z TÉHOŽ MÍSTA DVĚMA RŮZNÝMI ZPŮSOBY ZPODOBENA, SE STÁVÁ, POPŘÍPADĚ POZŮSTÁVÁ, TOUTÉŽ VĚCÍ?




.

DENÍK 26.

27. prosince 2015 v 12:56



27. 12. 2015

Kaple. Blatnice.
Pod svatým Antonínkem
květná strážnice.



Kdo chce, odpustí.
Zatímco já nezájem neodpouštím, poněvadž ne všude mohu vlaky Českých drah tam a zpět za jediný 1 den dojeti. Abych pokaždé namístě nafotografoval další nutné nádražní názvové tabule k sestavení příštích haiku.
Pokud snad požádám kteréhosi dobrovolníka v elektronických dálkách, většinou mi nepošle nazpátek nic, dokonce opáčí s výsměchem vzešlým z jeho dobytčí neznalosti.
Pokud snad splní, ten tak odbude, neboť je líný myslet, popřípadě ptát se, oč se, a v jakém účelu, v tomto úkolu (ba dokonce vyzvání) jedná.

Já prostě nejsem jeho znakovou součástí.

A takoví stejní havloidi (pouze se jen rýmuje s významem lidi) mi docházejí i sem na moje deníkové blogy, žádný, žádná, nepopostrčí, nezeptá se - nenabídnou se, i kdybych sem nakrásně i podsunul seznam názvů stanic, jejichž slovní tabule ještě potřebuji nafotit, dopadl bych určitě stejně, jako když sem takového nedám nic.

Nikdo pochtívat nebude…


Já sám pracuji v jednom jazyku, názvů železničních stanic, ale je tu možný, nabízí se, i paralelní jazyk obdobně standardizovaných silničních tabulí názvů měst a obcí, což jsou, při troše píle a zájmu, ke zbásnění či textům složeným ze znaků v nových souvislostech již možností stovky.
Anebo dokonce tisíce, z nichž by už bylo možno psát sonety či krátké povídky, připomenu-li jiný jazyk: názvových tabulek na všech rozích ulic zdejších měst.


Přičemž by platilo velmi jednoduché pravidlo: kam nemůžu sám dojet, dojít, kde se nevyznám, tam může po prosbě zaskočit kdosi místní, jen mít možnost ho třeba prostřednictvím fejsbuku požádat.
Založí si kdo hned dnes pro tento sémantický důvod či účel stránku nebo skupinu?

Tyhle speciálně místní znalosti se mohou ukázat velmi užitečné, jak svědčí hned příští příklad, v němž venkovní zkratková varianta názvu s tečkou uprostřed, pro onu variantu Mor, je jako básnický či prozaický polotovar čímsi naprosto jiným nežli ono Moravský z ČD (Českými drahami) sémanticky zpíčené tabule pod střechou.


Jen tajemná místa existencí takových textových variant znát…

Pokud je chápeme, znaky k nám promlouvají - pokud je neslyšíme, nepostrádáme, nečteme je nebo jim nerozumíme, ocitáme se mimo kulturu.
Přičemž znaky (jako věci) promlouvají samy o sobě, aniž si jich všímáme nebo v rozsahu jejich sdělení jim rozumíme.
Jsou.
A my jejich existenci musíme zájmem dobíhat.

A pokud je snad vytváříme, musíme je již předem sami svými postoji a skutky naplňovat.
Znaky bez ducha nemají významnosti, a to i ve smyslu trvalosti.
Vizte pro příklad znaky firem Coca-Cola, Baťa, USA, IBM, Adidas.

Různé znakové systémy značí odnepaměti různé kultury - dokonce dílčí kultury, tedy subkultury, uvnitř téže kultury.

Pokud snad začneme sledovat podobu znakových návěští v informačních systémech jednotlivých měst, nebo v gesci jednotlivých veřejných institucí, třeba hned těch Českých drah, okamžitě pro jejich nedostatečnost čehosi jako oné kulturnosti, dokonce i pro nezájem o to, budeme nuceni, i povinni, shrnout v posudek: Tento stát je genocidně zločinný.

Předešlé konstatuji i s ohledem na onu drážní vzhledovou informační jednotnost za časů C. K. Jeho Císařské Apoštolské Milosti.
Jež byla odrazem i stimulem navazujícího a souvisejícího veřejného řádu i pořádku, dobové veřejné zákonnosti v to.

A to už okolo mne vyrůstá a dorůstá již třetí (3.) generace zobluzených havloidů.

K jejich zániku trupů bez kultury netřeba terorismu migrantů.


Včera večer, po práci, se mi začala splétat ve větu jakási nezřetelná myšlenková souvislosti mezi pruhatostí reprezentačního dresu hráče číslo 10 a podobnou pruhatostí znaků sázených v čárovém kódu - a aby ne, dokončila se mi zdárně myšlenka: Podobností vzhledu se jedná o analogii účelu, vždyť přece on ten hráč Lionel Messi je tedy jo finančně ceněné zboží…




.

DENÍK 25.

26. prosince 2015 v 14:05



26. 12. 2015

Na začátku si dovoluji slib, že pokud mi dovolí příštím zápisem se rozvité teď ještě mi neznámé okolnosti, uvedu na dnešním konci film dalšího ajzboňáckého haiku, významy naditou názvovou fotografií s ním související již teď přikládám.
Ať si případně každý na její téma může začít nějaké to haiku skládat sám.


Film jako slovo uvedené hned na začátku mě pobízí k poznámce o nedávné zkušenosti, kterou jsem nepředpokládal, když jsem čímsi drobným přispěl jako reakcí pod jakýsi článek zveřejněný na kterémsi zdejším fejsbuku.
Netuše, podotkl jsem svou znalost naprosto mi samozřejmou, že totiž odstavcování filmového scénáře po záběrech vzešlo z tradice odstavců, veršů, z nichž je složena celá Bible.
V době, kdy film před 14 desítkami let začínal, naprostá většina jeho autorů prošla školními hodinami katechizace, stále tatáž Kniha knih jako příkladový prototext před nimi, na denominaci učňů nezáleželo.
Film začínal též v době, kdy zemřel Bůh, možná i tohle mělo posléze vliv na směry a délky stezek, po nichž se potom vydal, komerčně konjunkturalistické dálnice v souvislosti s kinematografickými produkty pomíjím.

Pro mou poznámku o tomtéž odstavcování scénářů i bible jsem byl ihned hnán z jednoho zdejšího fejsbuku halasně a nahlas pryč.


Předchozím skákacím obrázkem jsem pouze využil okolnosti, že ve světě se každá jeho jednotlivost, čili věc, nějaké jiné podobá, někomu bude připadat, že souvisí s oním zmíněným odstavcováním Bible, jinému zase připomíná podobu políček filmového pásu; a možná, že se zde najde i taková, které ilustrace nabídla podobu fotbalového dresu, dokonce s číslem dotyčného hráče.
Neboť zde i o tomto bude zakrátko řeč.

KAŽDÁ VĚC JE NADITA JAKÝMSI INTELEKTUÁLNÍM OBSAHEM.

Jen na nás záleží, a to individuálně, jsme-li takovou náplň schopni spatřiti.

Pro příklad k ilustraci předchozího tučnými verzálami vysázeného tvrzení začnu sám u sebe.


Tento obrázek sémiotického trojúhelníka jsem vypreparoval z jakési internetové prezentace na téma Rolanda Barthese.

Zajímá mě zde, a zatím nerozumím, i když obdobný trojúhelník jsem sám použil, dokonce k obraně neznámého, ale podle mého mínění nevinného - a dotyčný můj trojúhelník, neboť i několikráte medializován, se pro tento účel jedinečně osvědčil.
Můj nevinný, na rozdíl od toho z Matoušova evangelia, dostal ihned druhý den od soudce milost.

Zajímá mě zde, pokračuji tedy, dolní partie obrázku: naznačený vzájemný vztah mezi oním OBJECT, jenž mi splývá s mým označujícím slovem věc.
Ale nerozumím, snad proto že žijící ve zdejším intelektuálním prostředí, onomu CONCEPT.
Třebaže si mohu vyhledat v patřičném slovníku, že jedná o totéž, co například: log. pojem, (obecná) představa; conception 1. pojetí, koncepce, pojem, představa o, 2. početí, 3. chápání (zřejmě cosi jako pojmové myšlení doplňuji já), 4. nápad. --- in my concept - podle mého názoru.
Conceptual - pojmový.

Takováto rozprostřená bilance již očividně vede k pochopení.

Ostatně, ono pojem namísto předloženého concept já sám mám již zapsáno na mém ochranném trianglu roky.

Jedinou záhadou, a možným zdrojem mého nepochopení či podsouvané si dezorientovanosti, tak zbývá odpověď na otázku jak a kterého významu z těch synonym uvedených ad 1. až 4. se používá jako podpůrných intelektových či inspiračních autorských pomůcek ve zdejším uměleckém, najmě výtvarnickém, prostředí.




Nikdy by mě nebylo napadlo, že herec Petr Čtvrtníček, pokud je autorem tohoto kusu, je schopen takovéhoto mimořádného zárodku intelektuálního výkonu.

(Ono pojem ze slovníkového hesla, psaného též odstavcově obdobně jako verše v Bibli, je obsažností vesmírně vzdáleno od onoho znění nápad uveřejněného paralelně tamtéž.)

(Ve zdejší výtvarné praxi galerijní však přečasto splývá.)

Pomocí této více nežli anekdoty vzniklé jemu z chvilkově příležitostného nápadu jsem se já mohl posunout k dalšímu textovému porovnávání na téma onoho slova pojem - zveřejněného na obrázku citátu z jakési internetové prezentace.

S ONÍM CONCEPT TOTIŽ SOUVISÍ VÝZNAM ČI DĚNÍ ZVANÉ CONCEPTUAL ART.

Základní teoretickou prací na téma konceptuálního umění je souhrn tezí Sol LeWitta s názvem VĚTY O KONCEPTUÁLNÍM UMĚNÍ vydaný v roce 1967.
Těch vět, opět odstavcováno, číslováno, je v něm 35.

Samo slovo nejzásadnější, concept, se v tomto souhrnu objevuje jen třikrát, dvojmo v tézi číslo 9.
Pod čísly 14. a 27. vždy pak jedenkrát.


MYŠLENKY USKUTEČŇUJÍ POJEM.

MYŠLENKY USKUTEČŇUJÍ POJEM!

Pro porovnání s původním zněním nejzásadnějšího mi odstavce jsem uvedl český překlad, dvojmo možně se vyvozující citát z něj. Český text v této překladové verzi se vyučuje na jisté české umělecké škole, pokud se snad na jiné vyučuje i verze jiná, budiž řečeno, že čeští studenti na nic takového stejně nechodí.
Pro absolvování a získání titulu jim naprosto stačí manuální zručnost, dovednost.
Popřípadě ty pouhé nápady.

Zobrazovat pojmy jakožto intelektuální fakty?

Pro pociťovaný rozpor, nebo nedůsledné druhé znění, jež mě mate, jsem tento případný spor zadal včera na fejsbuk, kam mi docházejí příspěvky především absolventů uměleckých výtvarných škol.
Zejména takové ty intaktně velmi zábavné.


Odpověď, samozřejmě, ani jediná, zájem, ovšemže, žádný.
Nejsem večírek.

TATÁŽ VĚC Z TÉHOŽ MÍSTA DVĚMA RŮZNÝMI ZPŮSOBY ZPODOBENÁ SE STÁVÁ, POPŘÍPADĚ POZŮSTÁVÁ, TOUTÉŽ VĚCÍ?
Znění této věty je možná na první čtení nesrozumitelné - pro její osvětlení příkladem jsem mínil o další krok rozvinout onu anekdotu Petra Čtvrtníčka o fotbalistovi a jeho dresu - doprovázející případ Láďa Hruška je zrovna takový ten bezpojmový balast vhodný tak akorát jako témata rozesílacích fejsbukových příspěvků vysokoškolských studentů výtvarných škol a akademií.

Jenomže obdobnou bíle modrou umělohmotnou tašku jsem po zákoutích mnou obývaného jednopokojového bytu nenašel, bíločervenou, mám dojem, že dresů madridského Atletica, sice ano, jenomže hráč Messi vybíhává nejčastěji na hřiště v Barceloně.
Přičemž ono pravidelně široké svislé proužení bílé se světle modrou je sportovní veřejností sémioticky pojímáno jako svého druhu plnohodnotný státní prapor, neboť se jedná o barvy dresů argentinské fotbalové reprezentace.

Takže jsem ten Messiho kopálistický dres s číslem 10 (v náhlém nápadu) zhotovil tentokrát jinak, zbytek rozvíjejícího psaní i sobě si slíbených splněných úkolů odložil na zítřek, zdravíčko:





.

DENÍK 24.

25. prosince 2015 v 13:09



25. 12. 2015

NA BOŽÍ HOD KOUSEK ROZUMU (JAKO DESERT) JISTĚ PŘIJDE VHOD!


Dnes začínám v Japonsku, jedním tamějším slovem, jehož podobu, tedy nikoli znění, si každý zdejší tu našinec, tedy český domorodec, může i on snadno získat prostřednictvím klávesnice jeho noutbuku.
Vzápětí tisknu podobu téhož slova již v japonské kaligrafizující úpravě, abych doložil postřeh, že význam čehosi zůstává stejný, ačkoli se mění jeho podoba.


Stárneme.
A proto kohosi naráz nepoznáme podle vnějšího vzhledu po pouhých třeba 20 letech.

Přičemž takovýmto stárnutím, jak je nám z mnoha zkušeností známo, se mění pro jiné ještě rychleji k nerozpoznání náš vnitřní významový habitus.

Ale obdobně též nepoznáme, nerozpoznáme, cosi, o čem nic nevíme, čeho neznáme význam.

Pro příklad tohoto druhu nemusím jít představivostí nikterak daleko, neboť příští číslice je zapsáním téhož japonského slova jako prve, znalec jistě rozpozná, co jinému je nerozluštitelným rébusem.


K účelu další intelektově rozvíjející ilustrace předchozích samozřejmostí jsem si dneska zvolil seznam názvů v současnosti činných železničních stanic v Čechách, Moravě i Slezsku, jak je komukoli volně přístupný na Internetu.

Podstatný pro můj výklad zůstává i nadále onen proces preparace slov, či jejich znaků, z jazyka do jazyka, dokonce ze standardního do slovníku jazyka vznikajícího zcela nového.

(Co v jedné podobě je čímsi, a v jiné už zase něčím jiným.)

Z technicistního seznamu názvů nádraží jsem pro můj pokus vybíral pouze slova, která jsou jednak obsažena jako zcela všedně srozumitelně užívána v běžně denní komunikační praxi, též i vedena ve slovníku spisovného jazyka českého.
Počet takto vybraných slov činil pouhých pár desítek, dokonce daleko méně nežli 200 - jedná se tedy o slovní zásobu zdánlivě v objemu velice primitivní k vyjádření jakýchkoli složitějších významů.

Účelovou selekcí tak vznikl výsledný thesaurus svého druhu, při sledování jehož položek pozorný pozorovatel určitě zpozorní i jinak.

Neboť se zde setkává se slovní zásobou řeči složené zejména ze substantiv, tedy podstatných jmen, přičemž čtenáři radím, aby v příštím především nepomíjel onu substančnost jako vyjádření, shrnutí, či manifestaci oné vnitřní podstatnosti - tedy s řečí víceméně oproštěnou od sloves, a tím s nástrojem málo činným, čili podle pravidel žánrů dramatických, tedy jednajících, sotva vhodným například k básnění.
Přesto, bude-li v příští ukázce přesně čteno, je i takovýmto amputovaným nástrojem, nebo v jeho prostředí, následně možné popisovat lidské okolí ve stavech dějící se svátostnosti připomínající extatické stavy až barokově mariánské majestátní velebnosti.











Trnová zlatá
koruna. Holubice
čistá. Světice.


Haiku.


Má snad někdo po dnešním filmu ještě nějakou otázku?




.

DENÍK 23.

24. prosince 2015 v 12:53



24. 12. 2015

Po včerejším dnu sotva kulhám, s ranním běháním mám tedy na nějaký měsíc utrum, hned první odpoledne po Novém roce vstoupím do ordinace obvodní doktorky Kajzarové, abych mámil doporučení opravňující mě k absolvování řízených rehabilitací v termínech třikrát týdně až do prázdnin.
Diagnóza?
Předpokládám, že naplno artikulující se stařecká artróza.

Takže ve volném čase mezi jednotlivými rehabilitačními lekcemi budu nicneděláním nucen, abych začal vymýšlet nějaký film - dokonce jedno téma, nebo alespoň podnět k čemusi takovému, se mi hned nabídly už včera odpoledne. Byť souvisí s mými zájmy, nikdy jsem posud o takovémto spolku neslyšel.

Proto jsem již už včera vsunul do jejich fejsbukové schránky jakousi zprávu, sám už nevím, jakou.

Sémiotika jako obor je jejími dílčími zájmy velice roztáhlá, ale poněvadž mám takto namíseno, a dokonce možná i zaděláno, s případnými stručnými komentáři mohu začít poskytovat první související obrázky.

Začátek byl tedy tento - bylo mi mimoděčně a letmo zprostředkováno:


Nikdy jsem s nimi nijak ve styku nebyl, kouknul jsem se tedy alespoň na štítky repertoáru jejich fejsbukové účasti, pak si pro účel případného filmu nadělil první základní mustr formátu plochy pozadí plánovaných záběrů.





Se schématem sémiotického trojúhelníka jsem se sám již setkal, dokonce jej veřejně demonstroval - potažmo veřejně demonstroval jím, či s ním, v mrazu, zimě, mým protestem na podporu, jak karikaturou dokládám.


Až tento dnešní zápis uložím jako nový článek na blog.cz, jeho odkaz vsunu na fejsbuku do schránky dotyčné sémiotické společnosti.

Nyní již jen seskládám a předvedu dnešní film.


Má snad někdo nějaký dotaz?




.

DENÍK 22.

23. prosince 2015 v 12:03



23. 12. 2015

Včera jsem neběhal - hned brzo ráno, ještě v tmách, po 14 dnech navštívil s reklamací ordinaci zubaře. Nazpátek kromě čerstvoučce nových výplní, čili plomb ze dvou podání amalgámu každou, jsem si odnesl uložen v nikonovi i mustr letošního péefka, každý našinec si může obdobné za pouhého půl roku vyběhat.


Mezi kterýmisi vrtáními mi zubař Bohdan skrze svou ústní roušku sdělil, že ten můj nápad na výstavu pacientských rentgenů četl (DENÍK 9 zde, mám ten dojem), a že mu to jako nápad připadá zajímavé.

Takže spláchnuto.

Ke všem dobrému už mě pár dnů bolí levé koleno a při natažení nohy mi křečovatějí související šlachy, odhaduji, že se jedná o stařeckou artrózu.
Přesto jsem si byl ráno zaběhnout, obkroužil alespoň 2 dlouhá kola, v jejich cíli udělal v souboji na dálku jednu dívčí běhačku v červené bundě o dobrých 150 metrů, ovšem po přestávce na vydýchání, hned po prvním kroku do toho třetího, mi tentokrát bylo jasné, že s takovou bolestí můžu tak leda odkulhat na svou dosavadní ještě adresu.

Čekají mě tedy rehabilitace, hned po svátcích, o dobré 2 měsíce tedy dříve, nežli jsem si sám plánoval absolvovat zejména kvůli znovuzískání dovednosti dotknout se v předklonu konečky prstů podlahy.
V současnosti mi k tomuto cíli chybí, nedostává se, málem 40 centimetrů.

Sám jsem sice tuhle uměnu občas cvičil, z toho asi ty křeče svislých šlach za kolenem…


Takže jedinou dobrou zprávou v takové mé nouzi, bylo moje včerejší odpolední zjištění, že vizualizovaná mapa uvnitř vyhledávače Google poskytuje všem případným zájemcům na světě místo startů mých každodenních výběhů.

Přes svátky snad z nabídlé se této možnosti stluču dohromady nějaké video…

Též si čtu v tlusté knize, v níž je pro mne zejména zajímavé i rozesmávající, jak těsně se některé moje nápady podobají výmyslům jistého diagnozovaného šílence.




Budiž připomenuto, že dotyčný sestavil 16, či kolik, nových jazyků - a každého případného posměváčka ponoukám, aby si tento fakt porovnal s tezemi obsaženými v související knize, jazykovědné stati, svého vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina.




.


DENÍK 21.

22. prosince 2015 v 14:15



22. 12. 2015

Pomalu, zvolna, se mi končí další měsíc běhů, zápisků, v nichž skrytá práce, takže si dovolím stručnou sumarizující statistiku zpřed několika dnů, tabulku s průměrným denním počtem 17 návštěvníků - z nichž jediný, potažmo jediná, samozřejmě ničím, byť sebeméně malinkatým, jakkoli rozvíjejícím, nepřispěli.


Netuší, tito neteční, že mám na nábřeží k dispozici cosi jako ateliér, opakuji, říkám ateliér, a nemyslím exteriér, třebaže se jedná o venkovní podmínky.
Filmový ateliér dlouhý 800 metrů - tedy delší nežli míval poskytnut k invenci třeba Federico Fellini.


Kvůli případnému příštímu zájmu kohokoli poskytuji mapu, v níž číslo 1 znamená místa mých každodenních ranních startů, numero 2 pak rajón tamtoho trojitého informačně orientačního kolapsu při otočce nazpátek.
3 značí lokaci oné tabulky mi zcela zbytné zveřejňovaným údajem 1 km.
Volavka je volavkou, setrvávám na její znakové existenci, byť ona sama se na ono místo na ostrohu nedostavila v posledních třech ránech ani jedenkrát.
Špice šipky určuje střed oné délky 1 centimetru bílé čáry milimetr široké, která na mapě chybí, českotěšínským mudrům mudrům ze zastupitelstva ovšem nikoli, třebaže já pohledem i protipohledem dvěma souvisejícími fotografiemi dokládám věcnou či fyzickou existenci oné odbočky, víceméně v šířce vyasfaltované ulice, vedoucí mezi zdí obehnaným katastrem fotbalového hřiště s místním názvem Eska a šatnou tenisových kurtů.



Navíc to, co má šířku běžné ulice pro průjezd dvou osobních automobilů proti sobě, posléze vyjádřeno průběhem celé dlouhé úzké milimetrové čáry táhnoucí se od čísla 1 až po šipku jako mapařská pěšina či stezka, nenese, nemá, na mapě žádný název, pojmenování, třebaže na rozích obou budov na konci i začátku této topografické verbální prázdnoty jsou přišroubovány modré smaltované tabulky s nápisem příslušného místopisného označení nábřeží Míru, pod kterýmžto znají místní celou délku vyasfaltovanou od kulturního střediska Střelnice a po bránu parku Adama Sikory, zvaného familiárně Sikorák.

I z takovéhoto způsobu dívání se proto plyne, že městu s mudry v čele cosi schází.
Ono cosi, co jiní zdejší též nevidí - přičemž by měli takovéto svoje nouze viděti.

Obdobně jako ti nevidoucí zahrnuti ve sloupcích tabulky dnešní vstupní statistiky…




.

DENÍK 20.

21. prosince 2015 v 11:38



21. 12. 2015

Oproti předešlým, neboť žánrem přesahuje gangsterku, dovolím si dnešní zápis pojednat mnohem dynamičtěji, akčněji, tedy i kinematografičtěji, a to již hned první ukázkou.


Jak známo, ač jsem každý den ráno běžící kolem (každé ráno běžívám těmito místy), o tenhle informační systém jsem se nezajímal, poněvadž mi k ničemu jeho údaji nebyl, nikdy předtím jsem jeho jednolivosti proto neuviděl.
K ničemu mi nebyl, a abych jej spatřil, musel jsem dojít, nikoli doběhnout, za světla.
Ti zdejší mudralové mudr mudři, kteří schvalovali, zde určitě nikdy nebyli, jakož i nad projektem sebeméně nepomysleli.
Z potencionálně životaschopného pacienta udělali po svém zvyku mrzáka.

Jen hole kradli.

A pokud už jsem se začal zajímat o problémy psychiatrické, tak potom si dovolím předvést, čili na tomto místě demonstrovat, ještě jeden charakterizující symptom.


Jedná se o jistý projev zdejší všeobecné nevzdělanosti, nezměnitelné tuposti zdejších městských elit, po našemu gupoty - vše se zde posuzuje kritériem, zdali je cosi hezké, dokonce po jejich krásné.
Při tomto kritériu vítězí ono cosi, co lze nazvat kýčem.
Jejich znamením, či markantem, anebo modlou, popřípadě intelektuálně nejpřístupnějším, je kýč.
A kýč, obecně, jak známo, není nositelem žádné rozvíjející informace.
Informace - zvýrazňuji tímto repete.

(Proto by též nemělo udivovat, že cosi takového jako myšlenka se už dlouhých 26 let ze zdejší radnice vykutálet nemohlo.)

Jim tedy nikoliv, ovšem mně, namísto nabídky nějaké zešílevší ropuchy, která v obličeji mimochodem připomíná místního starostu bez brejlí, tady na tabulce v přesné půlce trasy trati schází informace, kolik jsem zrovna v těchto místech na otočce proběhl stovek metrů od startu.


A porovnám-li s mapou, nabývám dojmu jakéhosi záchvatu, či křeče, čehosi manického, neboť na pouhých necelých 50 metrech se zde náhle objevují po sobě značky 3, zatímco na předešlém úseku od startu sem a dlouhém několik stovek metrů, obdobný ukazatel přišroubovaný na vtlučeném zeleně namořeném kůlu, po našemu kuliku, nemíjím dlouhé minuty ani jediný.

(Třeba mi je takto pořadateli vsugerováváno, abych hned od startu stachanovsky zrychlil.)

Jako povaha odnepaměti smírná jsem tedy zabočil doleva podle toho doposud předtím mnou nikdy neuviděného příkazu bílé šipky, nastane přede mnou dalších pár set metrů prázdnoty bez informačního průjmu, neboť neuklouznu-li na jinovatce nebo vlhkosti pokrývající asfalt, poběžím až k šipce mi už známé, dokonce zde již ovyprávěné, jež mi zvěstovává jakýsi kilometr odkudsi.
Mně ovšem v mé snaze od startu neprosto cizí, neuběhnutý.


Jako běžecké individuum jsem tedy pro organizátory nezajímavý, dokonce nejsoucí.
Pro takové tato trať určena není.

Budiž, mi samému v této genocidě zbývá do cíle tohoto árijsky rozřaďovacího radničního velodromu zhruba sto metrů, rovněž do předvčera jsem netušil, jaký informační blázinec mi i tu radnice pokaždé nachystala, ač sem dobíhám několikrát, naposledy do kopečka sprintem, ráno již za patrného světla každý den.

Skoro každé ráno, každičké, bez vidění míjím, co mi je k ničemu, co přesto zveřejněným příkazem souvisí s tamtím značkovým blázněním na otočce u parku Sikoráku, též i s tím označeným imaginárním kilometrovníkem opodál - vždyť tady tahle značka pobízející k otočce mi praví, že celou dobu jsem součástí, byť dále od cíle nazpátek dolů neznačeného, okruhu.


Po tomto závěrečném vražedném knokautu vůči rozumnosti už není divu, že o pár metrů za silnicí začíná se onen s mým každoranním okruhem související bolševicky natvrdo vydlážděný veřejný tunel, ano, s tím kýčovitě hezkým (a nejenom ortopedicky) genocidně zločinným povrchem.


(P. S.: Abych ještě více ozřejmil předešlý popis onoho hole informačního blství, příště od startu až za tenisové kurty poběžím záměrně u pravé krajnice, na následné rozdvojce parkových cest se dám tou levou, dlážděnou, bezprostředně nad řekou.
Doběhnu až obvyklé otočce, zabočím doprava, vyběhnu zatáčku na kopeček, minu známý pruhovaný otáčecí sloupek, seběhnu, odbočím doprava.
A pak poběžím do cíle u levé krajnice.
Za celou dobu neminu v činnosti žádnou tu jejich bílou příkazovou šipku, podvakrát se starostenskou ropuchou.)

Inu, pokud tak hned od pozítřka začnu kroužit po nábřeží tímto způsobem, a dívat se budu dopředu jako doposud, zažívat budu cosi, co by bylo lze nazvat intelektuální svobodou.

Zenem - popřípadě též.




.

DENÍK 19.

20. prosince 2015 v 10:05



20. 12. 2015


Včera v poledne jsem vyrazil k Olze, tedy na ráno už uběhnutou trať nad řekou Olší, abych si vyfotil další detaily k ilustraci kterýchsi mých příštích blogů, zárodky textů se mi o to líp při běhu líhnou v hlavě, jsem-li takto připraven.
A ono připraven znamená v této okolnosti: býti vybaven.

Cestou od řeky nazpátek, naprosto mnou nemíněně, neplánovaně, jen když jsem pouze následoval navyklou obvyklou denní trasu, aniž bych byl sebeméně pomyslel, nebo se jakýmkoli nápadem připravoval, jsem se ocitnul před včerejším místem s mrtvolou.
Teprve zde mi i k mému vlastnímu údivu blesklo, že bych měl náhle přišlý nápad uskutečnit, obdobně taky cíleně příští ráno jako ten fotograf ve filmu Zvětšenina; neboť na obojích místech naprosto stejně už mrtvola po pár hodinách nebyla.

Na rozdíl od něho moje vstupní pohnutka ovšem zněla jinak, neboť jsme oba měli různě podmíněné syžety: mou byl zájem dokumentační, tedy nafotit prostředí jako proporci, jako fakt rozměrově nebo proporčně vysvětlující a doplňující popis mého včerejšího blogu.
Aby tento byl srozumitelnější.

Modře obalený cip mrtvoly vyčuhoval nalevo zpoza toho zeleného stromku cedříku, cesmíny, či čeho to taxonomickým druhovým názvem, do vzdálenosti délky předního kola tamtoho dneska zaparkovaného bílého automobilu.


Teď už jsem s radostně vědoucí pílí obdobně zvětšoval (ale bez původního záměru zvědavosti fotografa z dávného filmu) vstupní můj záběr v temné komoře, kameře obskuře, black boxu, tedy na monitoru noutbuku.


Měl jsem pro důkaz nebo paralelitu zvětšovat ještě, až do pixelové nečitelnosti původního prototextu - jako tenkrát do zrnění ten dávný fotograf David Hemmings v Antonioniho filmu Zvětšenina?

Vždyť jsem snad dneska jeho jedno dílčí téma ještě o trochu zvětšil…


Když díky každodenním intervalovým ranním běhům rozmýšlí člověk o obdobných paralelnostech, ony mu začínají naprosto samovolně nastávat.

Než jsem tedy včera za poledne vyšel k řece, nastavěl jsem si předtím na podlaze předsíně scénu, jejíž zobrazovací technologie má i odborný název, který se mi zrovna teď, když ho potřebuji, nechce vybavit.
Výsledek mi cosi zjevem připomíná, tedy podobu oněch ornamentálně symbolistních maleb současných studentů pražské UMPRUM, třebaže jeho původní cíl byl zcela prostý: napodobit, podpořit či ilustrovat znění jedné věty z jisté dávné klasické pohádky.

Nikoli ovšem ono, a chybné, Já obešel jsem dvorů pět, jež začalo se mi teď náhle nutkat; nebo cosi z oné již rozepsané Antonioniho Zvětšeniny.


Jen jsem takhle dokončil, bylo mi jasné, že takto jsem získal velmi snadno i nečekaně mustr případného letošního rozesílacího péefka - přičemž mám i původnější nápad o čemsi jiném, s jinými věcmi, tématem, a tak dál.

Za dobu mých nábřežních běhů jsem od prázdnin sešlapal už dva páry - což mi zní obdobně jako ono vyzvání v té dávné pohádce, že kdosi je povinen prošlapat k míněnému cíli úkolu sedm (7) párů železných bot.

Přičemž platí, že já už cíl svého běhání a souvisejícího psaní (které obojí se musí dít paralelně každé ráno po 300 let) mezitím získal, a už ho jen hledáním dílčích vhodných témátek následuji - na nohou u Olzy, i na zádech vleže na posléze navazujícím gauči.

Dioráma?

Je to ono slovo, jehož lze použít i při popisu vnějších vzhledů zmenšených pokojíků starodávných dětských hraček?




.

DENÍK 18.

19. prosince 2015 v 10:56



19. 12. 2015

Dneska na začátku včerejšího betlémového pokračování žádná glória a sláva na výsostech nezazní, pejskař Lumír se prostě včera s fotoaparátem nedostavil, takže žádné fotografie mé siluety při úkolu zemřít v běhu zde na blogu veřejnosti i nadále k dispozici nebudou.


Od startu až k cíli běžím pokaždé prvních 400 metrů po asfaltu, achilovky nazuté ve vietnamsky padělaných adidaskách, nebo čem, dostávají sice z medicinského hlediska až k otáčecímu sloupku zabrat, ale zato běžím po tvrdé rovině s jistotou, že si nevykloubím kotníky.
Za otáčecím sloupkem seběhnu po povrchu, který po dešti nebo za jinovatky z kopečka klouže, a ocitnu se pro příštích 200 metru na části oběžiště zpevněného zámeckou dlažbou, na podhled, dle mínění zdejších parkologů, tím čímsi nejelegantněji uspořádaně úžasným.


Sice bych neměl v souvislosti s pohledem na ostroh každoranní volavky připomínat absolventa medicínská fakulty Karlovy univerzity doktora Mengeleho, ani ty, kteří v padesátých letech odebírali plody zatčeným jejich třídním nepřítelkyním; tamti druzí byli ostatně obsaženi již v dílčích částech příběhu mého absolventského famáckého scénáře,

Běžím tedy po tvrdém podél ostrohu s ranní volavkou, a vybavuje se mi rozhovor, který jsem měl s primářkou rehabilitačního oddělení ve zdejší poliklinice za tratí, když jsem jí oznámil, kde a v čem to obut běhám.
Ihned mě varovala, ať si koupím nějaké botky značkové či vzorkové, že v těchto dosavadních si leda tak odpravím kolena a achilovky.

Tak jsem se jí zeptal, že snad ví, že v zastupitelstvu, které schvalovalo architektonický projekt dotyčné trasy rekreačního běhání, sedělo tenkrát 7 lékařů mudrů, z nichž ani jediný neměl proti projektu obdobné ortopedické, či jaké to, námitky.
Co to jsou tedy za lékaři, kteří nevědí, co ví úplně samozřejmě kromě mne i lékařka rehabilitační primářka?

A připomenul jí, že zrovna tenkrát před pár dny byla otevřena další běžkárna, postavena za 30 milionů, a v délce celého 1 kilometru už naprosto celá vydlážděna natvrdo na věčné časy těmi ortopedicky genocidně zločinnými zámeckými dlaždicemi napevno a nerozborně zaklesnutými vzájemně do sebe.

Začíná se tento třímilionový (3 000 000) vývar z veřejného pro místní mudry, hned na druhé straně téže ulice, co já mám každé ráno start - neboť projekt byl/je míněn jako pokračování mého okruhu jinými obdobně rekreativními prostředky.

Přičemž již jen k pouhému doplnění faktografie mé předešlé invektivy pouze připomenu, onu částku 5 miliard (5 000 000 000) korun ročně, která měla skončit v prostředí veřejného zdravotnictví z výběru třicetikorunového kolotočovného individuálních pacientských poplatků, a která se víceméně celá, a v celkové vybrané částce asi 50 miliard, rozkradla na soukromých bankovních účtech Mengeleho kámošů mudrů.

Kolik jich takových, a obdobně zavázaných univerzitní Hippokratovou přísahou k lidství, popřípadě lidskosti, zasedalo za těch posledních zcela zmarněných 26 let v lavicích vlády, poslanecké sněmovny, senátu?

Kradli, kradouce, omluva z genocidní zločinnosti pro ně není.

Proto není divu, jaký se mi přihodil vizuálně symptomatický filmový citát, když jsem se včera před osmou ranní vracel zdejším městem z běhání.

Obešel jsem žlutý roh rozkradeného hotelu Piast, pokračoval, vydýchávaje se střídavými zámachy paží, podél výkladních skříní dávno zapomenutého hračkářství, následoval roky zavřený zprivatizovaný dávný bufet Tempo - před nádražím, na úrovní přetrvalého holičství, stála v trávníku skupina asi 10 halasících policistů, v uniformách, i bez. Tedy v civilech.

Poněvadž jsem vašnostů již dlouho na jednom místě tolik neviděl, naposledy před asi 5 lety, co mě jich přesně v kusech 9 přišlo obtěžovat do parku před kostelem v Aleji, při fotografování tamté pamětní desky, jak je na ní zase za jinak okradené veřejné peníze zobrazen prezident Masaryk sedící na mule.

Tenkrát jich bylo 9, včera o jednoho víc.

Nejsem asi tak významný, jak asi tamta mrtvola ležící s přehozenou již modrou služební umělohmotnou plachtou pár kroků od nich pod křovím.
Rakurs však, jímž jsem mimoděčně tento detail zahlédl, mi ihned připomenul onu parkovou scénu z Antonioniho filmu Zvětšenina, viděl jsem ho tenkrát poprvé, s Vendulou vlevo vedle sebe, v hledišti žižkovského kina Aero.
(Druhý den o polednách jsme potom spolu šli na hradčanskou výstavu Paula Klee, kde jsem se zase v sále náhodou srazil s Ester Krumbachovou, jeho obdivovatelkou; za přesně rovných 20 roků jsem s ní potom jako přednášející párkrát letmo mluvil coby dálkový student scenáristiky FAMU, všechno spolu v každé maličkosti při zenovém běhání souvisí.)

Do jaké majestátnosti vcítění se do majestátu smrti byla ta scéna v parku vystavěna!

Policii České republiky již oněch 26 let považuji za genocidně zločineckou organizaci.
Včerejší hulvátské chování jejich českotěšínských příslušníků, které nectilo to, čeho si byli vědomi už neandrtálci před 40 000 roku, totiž majestátu smrti kohokoli, jež nás čin kulturními, jejich rozestavení, i netečná buransky chvástavá žoviálnost, mi připomenulo podoby příslušníků popravčích čet chovajících se naprosto stejně nad hromadnými hroby Židů, abych i v této souvislosti opět připomenul tamtoho doktora Mengeleho.

Tohleto není civilizace, tamto by si v ní žádný veřejný policista nedovolil, aby nebyl případně okřiknut k pietě kolegou, tohle je východ, daleký východ, carství popravčích salv staršinů a strážných enkávédé.

Po takové zprávě by se za časů první republiky policejní prezident, pro hanbu, ihned zastřeli - ten současný zdejší čehosi takového není schopen, navíc mu cosi takového ani nedojde: začínal totiž jako podřízený veřejného genocidního zločince podplukovníka inženýra Helána, úplatného bojara karvinského okresu.

Pokud se snad kterýsi z těch včerejších deseti policistů halasem bránil strachu ze smrti o tři metry dál pod položenou modrou erární plachtou - nemá u policie co dělat, jak jsem od narození četníkův syn.

(Umrlčí plachta měla barvu modrou, tedy nanebevstoupení, ale tento pradávný důvod jim na žádné ze zdejších škol nikdo nikdy nevysvětlí, jiné zas holoty.)

A pokud snad ještě stále někomu mnou dnes vyřčené jednotlivosti jako scelující je souvislost nedocházejí, navrhnu ještě jeden citát.
Pochází ze soudní řeči jednoho jediného zdejšího, který byl v červnu roku 49. určen Klementem Gottwaldem k trestu smrti.

"ODSOUDILA NÁS LŮZA, KTERÁ SI SCHVÁLILA ZÁKONY, V JEJICHŽ JMÉNU LOUPÍ, VRAŽDÍ A KRADE."

Nic se tu na provincii od 49. nezměnilo, i ty O/Občanské jsou tytéž, ništo nič, ničevo…




.

DENÍK 17.

18. prosince 2015 v 8:40



18. 12. 2015

Dneska začínám den psaní půlhodinku po čtvrté, na okenní římse mi nahlas krape.
To včera, když jsem už seděl před sedmou v kuchyni na židli a natahoval si na holou řiť tenké letní tepláky, vyhlížeje obdobně oknem do tmy, zdali neprší, tak v tu chvíli mi nebe poslalo překvapení v podobě mraku ve tvaru duckrabbita.
Překvapeně jsem chvíli hleděl a porovnával tvarově zdařilé proporce levé a pravé strany zobrazení, a proto mě až po chvíli napadlo, že bych si takovou nečastou náhodu měl vyfotit.

Když jsem se s nikonem navrátil, wittgensteinovské uskupení už pominulo, též já, jenž používá brýle obojí, na dálku i blížku, při pohledu do hledáčku vůči tmě nesvedl na navazující oblakový motiv zaostřit.

Oddal jsem se náhodě.
Přesto mi tak, pohledem z okna, vznikla fotografie, navíc cosi připomínající tu Niépcovu prvou na dávném začátku, shodou shod rovněž okenní.


V této souvislosti jsem zvědav, jestli nastane dneska jiná prvotní příležitost.
Jestli totiž za dvě hodiny nebude pršet, a já vyrazím na okruh, slíbil mi včera, že se dostaví i on, spolužák od první třídy Lumír, nyní už jen každé ráno mi i témuž okruhu chůzí oddaný pěší pejskař po infarktu, že přinese foťák s bleskem, j-imiž si mě v té tmě při běhu vyfotí.

Zatím však stále venku na parapet krape, jak by kdosi ze zhruba metrové výše z prstů pouštěl jednotlivá zrnka čočky.…

Ještě opíšu poznámku, autentickou impresi, zapsanou včera propiskou: Mrak jsem vyfotil na důkaz, že jsem viděl.

Načež letmo pojednám o jazyku mém oblíbeném, jímž, nebo v němž, se před moje oči dostávají ozvuky mnou viděného světa, ježto je to jazyk zcela jiný, pro zjevnou odlišnost či prakticistní neužitečnost nesrozumitelný, než který, popřípadě které, jsou zvyklí slyšet, vidět, jiní, byť tento můj občas bývá k dispozici i v manufakturně vyráběných papndeklových krabičkách.

Obdobně jsou rozdílné představy, že já se zabývám ranními běhy kvůli svému zdraví, další či rozvitější slovní zásobu jejich jazyk jako souvislosti porozumění světu neobsahuje.

Loni mě potěšil tenhle vánoční artikl, nemožné je v současném č(!)esku cosi tak nezobrazivého vyrobit.



Zobrazení intelektuálního faktu, dokonce jedné z konzumně nejznámějších tradic.

Letos jsem s obdobným potěšením očí i mysli narazil v tomtéž biblijně vánočním sortimentu na tohle, oproti předchozímu příkladu o více křečovitěji chtěné:


Hmotná chudoba pohledu však zde zhruba stejná, víceméně jako tenkrát, kdy boží muž František, veden anděly, postavil v Assisi ten jeho první.
Vycházející obdobně intelektuálně úzkostně přesně z biblické tradice novozákonního Matoušova evangelia.

To je ten jazyk, odvozených podobností, v němž k nám promlouvají stavy světa.
Jenž já se svými v popisujících slovech nezdařenými pohledy snažím alespoň zahlédnout.
Obdobně jako toho duckrabbita tmou včera ráno na obloze - vizualizovaný stav duše, nežli nezachytitelně pomine.




.

DENÍK 16.

17. prosince 2015 v 11:41



17. 12. 2015

Vzpomenutím včerejší vyprávěnky o občanském průkazu a Františku Vláčilovi jsem mínil tvrdit, že první zážitek čehosi jako smrti by se mu měl posléze na celý život nevymazatelně spojovat s místem, a tedy i rodištěm.

Jenomže s naším uchováváním paměti je to asi ošemetnější - neboť hned například já si nepamatuji po pouhém půlroce místo, na něž jsem na jeden dech doběhl zcela schvácen, vyběhnuvší poprvé od startu kolmě znakem píče zpoza budovy kulturního střediska Střelnice.

Pouze uhaduji, že to tenkrát být nemohlo být dále nežli nějakých 200 metrů umanuté vůle, a poněvadž jsem se při tom ploužil podél tenisových kurtů, a bylo léto v prázdninách, tak muselo být na lavičkách uvnitř za plotem obsypáno nomenklaturami estébé.
Proto, i kdybych měl tenkrát zcepenět, při mé povaze jsem určitě doběhl až za roh kurtů, kde můj kolaps povrchově dýchajícího bahníka milostiplně skryly před jejich pohledy svah a zeď patrové budovy šaten.


Zatím zřejmě nejdůležitějším místem mé běžecké kariéry, dokonce přítelem (když už nyní jen tak polehku běžívám kolem, vždycky si ho vděčně všimnu), byl tento sloup stojící zhruba padesát metrů před známým již otáčecím sloupkem, který i on se mi tu vzadu vešel do záběru.

Od řečeného rohu tenisových kurtů sem je třeba minout jednu délku fotbalového hřiště a ještě kousek, až tu jsem se tedy zhruba tak tři týdny, ne-li měsíc, pokaždé s užitím většiny své vůle, dorvával těch 350 metrů od startu na jedno nadechnutí.
Zde jsem poté míval v neovládaném předklonu vděčnou přestávku na vydýchání, první, pak ještě jednu nazpátek u pohraničního kamene; a pak už jen tradá snadných posledních 200 metrů vstříc kopečku do cíle.
Vše popisované poskytuji beze slov na příští mapě, až na tu volavku. Ta sem ještě nelítala, a já ji proto do dnešní rekapitulace zařadil pouze bez jakéhokoli symbolického významu jen jako pouhou grafickou topografickou okrasu.


Čtenářsky zajímavé by mohlo být popsání důvodu, pro nějž jsem se poprvé u dotyčného kandelábru nezastavil a běžel dál na otočku ke sloupku - a potom dokonce nad ním vlevo, pořád na jeden nádech, dál a dál.

To jsem totiž jednou ráno opět dobíhal, netuše, když tu jsem cosi každým krokem zřetelněji viděl už zdálky.
Na obíhacím sloupku seděla jakási holka, kterou fotil nějaký mládenec.
Jednak jsem odevždycky zvědav na vše naskýtající se vhodné, dějící se jako podklad pro případně možný navazující klep - též mě jala náhlá hanba z představy, že by se na mne oba koukali, jak na asfaltu cesty mé běžecké dráhy vedle prvního lepšího sloupu zhrouceně oddechuji.
Takže jsem obvyklé místo občerstvovacích zastávek minul, před sloupkem zabočil doleva a nad ním pak nalevo ještě jednou.

Ta černovlasá dívka, co na mnou obíhaném sloupku seděla, měla dlouhé nohy, ale jinak nebyla nic moc, v chůzi na ulici bych ji minul. Zasedlou v pozici ji fotograf ji podsvěcoval metrovým zrcadlem zhotoveným z původnější paraboly televizní antény.
Mohlo jí být tak pětadvacet, ale vyžilá vypadala na třicet.
Okostýmovaná byla červeně, na nohou až tak na dlaň pod lem kvůli vyzývavosti zkrácené minisukně navlečeny tlusté černé punčochy.
Přestože ji holé cecky vidět nebyly, zcela zjevně se jednalo o kurvu vydávající se za manekýnu, tak už to v tamté branži chodívá.

Oběhl jsem tedy tuhle popsanou dvojici, odbočil, nezastavoval se, a běžel stále dál asi sto metrů, tedy do míst, kde už by mě určitě vidět nemohli.

Když jsem se v předklonu vydýchal, doběhl jsem zbytek až do cíle.

Poprvé vůbec ve dvou úsecích celý okruh velmi poctivě měřených asi tak 850 metrů.

Obrazový popis dotyčného místa přikládám.


Povšimnul jsem ti tohoto detailu až při výrobě fotografie, ač kolem nejméně jednou denně běhávám.
Na konci kolmého dřevěného kuláče přitlučena modrá cedulka s bílou šipkou, vše ve funkci čehosi jako směrníku.
Přibíhám-li, ukazatel nevidím, třebaže mě navádí na jednu ze dvou možných cest.
Nebo je toto zařízení účelem umístěno pouze pro ty, kteří se sem blíží rychlejším nežli mým klusem z opačné strany, tedy pro nějaké ty rekreačně přibývající mimoměstské cizince?

Vyběhnu-li tedy podle návodného příkazu, stejně se po pár krocích musím opět rozhodovat, a teď již šipkou nenavigován, jestli to vezmu po mostovce na polskou stranu, nebo jako obvykle za sloupkem doleva po mé obvyklé trati za volavkou, a pak dál.


Měsíce sem v kolečkách běhám, ale nikdy, to znamená, že ani mimoděčně, jsem tamten u parku Sikoráku určující úřední pokyn nezaznamenal…

A mám-li být upřímný, tak ani tento, po dalším zhruba půlkilometru běhu ne, třebaže mi je po rovince párkrát zrána na očích, nemotivuje mě totiž udanou vzdáleností.

1 kilometr.
A naměřen odkud?
A směřující kam?

Nijak s mou trasou údaj nesouvisí, k soutěživosti mne nemotivuje, neboť já kvůli čemusi takovému jako sportovním výkonům neběhám - leč taky ani nesouvisí s trasami těch, kteří, a není jich za krásného počasí málo, vbíhají se soutěživým elánem na jejich zase trasy též v místech mého startu za budovou kulturního střediska Střelnice.
Byť oni třeba i mimo znak píče, orientační dispozice, popřípadě indispozice, jsou nám nabídnuty stejně tytéž: tamtím směrem skoro 900 metrů ze sortimentu úředních šipek nic.

Správu města jakožto zacházení s jeho koloritem ovládají tu bezřečová hovada…




.

DENÍK 15.

16. prosince 2015 v 13:42



16. 12. 2015

Ve kterémsi knižním životopisu režiséra Františka Vláčila, a bude se opakovat v knize po knize až k uzoufání, se nalézá historka o oběšeném havíři, po našem haviřovi, případně gurnikovi.
Měl prý vidět kohosi takového dobrovolně z nouze za krk visícího z větve ještě jako malinkatý klučík za jeho českotěšínského pobytu - zatímco mi se tato příhoda odevždycky spojovala spíše až s Místkem, v němž Vláčilovi bydleli ve vzhledem podobném činžáku, jako byl předtím ten stejně státně deputátní českotěšínský.
Stojící od řeky Ostravice sice tak o dvě stě metrů ještě dál nežli měli v Těšíně ke břehu Olzy.
Vzdálené od šestice kovaných růžic ve výplni rodných dveří tři sta metrů snadnou chůzí podél náměstí.

Které ovšem ještě tenkrát bylo jen pouhým bramborovým polem uprostřed řídké předměstské zástavby.


Veřejná bída tu sice bývala odjakživa značná, jenomže tehdy 5 roků nový Český Těšín zrovna v době Vláčilova dětství zažíval nejbouřlivější období svého rozvoje, neboť zde bylo třeba zakotvit československou správu, přičemž proti této tendenci se vede ostrý národnostní boj až do dneška.
Práce tady zrovna tenkrát bývalo dost, vždyť třeba za městem se stavěly, nebo se jejich stavba chystala, budovy několikapatrových kasáren.

Připomínám tuto jednotlivost, neboť Vláčilův otec byl voják, pěšácký důstojník původem z ruských legií.

(Koukal jsem se potom po návratu na displej jak Podiven, 6:51, což znamená, že jsem tentokrát, nechtě, vyrazil na trať o hodinu dřív. Divit se tedy nemůžu, jak předtím před hodinou v běhu po břehu, obtížně naněkolikrát pronikaje zrakem tmou, že třebas ani ta dotyčná volavka na jejím místě ve vodním proudu ještě nestála.)

Též místní českotěšínské názvy, kromě všeobecného Na olšinách, neposkytují oporu pro případné tvrzení, že by levobřežní okolí hraničního toku řeky Olzy, jejíž název Olše je umělý, účelově prvorepublikový, bývalo ve vnitřním městě zapleveleno vrbovím a jiným divoce vzrostlým křovím, nebo dokonce stromy s natolik příhodně zakrouceně zohýbanými větvemi, aby se na nich dalo snadno oběsit.

Všude zde již od časů císařské paměti bývávaly zvykem knížecí i soukromé aleje a parky, dnes ovšem v jejich historii nedbané; kdysi úhledně osázeny různě roztodivnými dřevinami, z nichž připomenu třeba siluetu dlouhověkého ginga, nakloněného zapomenutě v parku za Krejčíři ukradenou tiskárnou.

Ale budiž, jenž touží po vhodném stromu, i na poušti si takový najde.

To v Místku, který ještě tenkrát nebýval Frýdkem-Místkem, tam tedy pod frýdeckým zámkem známým z Bezručovy poesie pádila mezi dvěma různojmennými břehy po pískovcovém kamení ostřebystrá Ostravice…

(Neskončila v ní sebevraždou Maryčka Magdonová?)

V prvních pokusech byla tahle dravě stříbropěnná řeka regulována kamennými břehy navigace teprve až v časech před druhou válkou.

Proto si ještě jako kluk pamatují pravidelné letní prázdninové ostravické povodně, jedu-li podél vlakem, frýdeckomístecké břehy zůstaly řídce posázeny nešlechtěnými vrbičkami ještě do dneska.

Střih.

Netušil jsem to tenkrát, ale za normalizace jsme měli v pražském Krátkém filmu s Františkem Vláčilem společného dramaturga, který ve velmi přátelském duchu opečovával autorské malichernosti i Praze podřízeného ostravského studia.

K případným potřebným jednáním jsem proto dojíždíval do Metropole.

Jednou, jedinkrát, jsme kvůli takovéto příležitosti seděli na začátku odpoledne u stolku sálu restaurace Filmového klubu v patře na Národní, když se znenadání otevřely dveře a dovnitř vstoupil František Vláčil v otahané modré umělohmotné bundě na dlouhý zip vepředu.
Rozhlížeje se hned ode dveří dvorany, s kým uvnitř by se napil.
Ze sevřené pěsti pravé ruky mu na pentlích držadel visela plátěná šedomodře pruhovaná taška.
Taková ta později v časech přestavby celonárodně nahrazena, či nahrazována, všeobecnějšími igelitkami.

(Která se ovšem na sám konec ukázala jako hodně důležitá, neboť pan František v ní vláčel technický scénář příštího filmu Hadí jed, mám ten dojem, a jak kvůli alibi svůj vstup vysvětloval, nazítří mínil vyjet na ty tak zvané obhlídky exteriérů někam, snad, k Berounu.)

Jen zahlídnul toho nám společného dramaturga Jirku Kubíčka, hned si k nám přisedával, a aby na příští konflikt jakéhokoli druhu bylo zaděláno, shodou shod usedl mistr po mé pravici.
Plátěnou pruhovanou tašku se špalkem scénáře odložil mezi nás dva, opřenou o nohu jeho židle.

Načež začala fernetová smršť, jejíž všechny velmi časté hlty se děly v půldecových skupenstvích.

Naše řeči proto neudržitelně přeskakovaly od tématu k tématu a stávaly se stále halasnější.

Je proto pochopitelné, že bych ani hned tehdy nezrekonstruoval důvod, jak a proč k tomu došlo, že pan František bezprostředně po mé pravici začal opilecky zarputile hájit názor, že on se narodil ve Frýdku-Místku.

Poněvadž si takovou nehoráznost nenechával z mé strany opilecky vymluvit, nezbylo mi, synovi četnického otce, nežli rázně a zřetelně nahlas pronésti: "Pane Vláčile, ukažte mi svůj občanský průkaz!"

V té chvíli všechno uvnitř dvorany restaurace Filmového klubu v patře na Národní ztichlo.

Jedinečný filmový klasik František Vláčil se však opilecky sebejistě postavil, bylo mu tenkrát o roky méně nežli je dneska mně, poslepu zašmátral v zadní kapse plandavých džín a podal mi červeně umělohmotnou bumážku.
Učinil to s tak přesvědčivou dovedností, že jsem si sám nebyl v tu chvíli jist, a proto jsem zákonné otevřel a v něm zalistoval.

"No, tak se podívejte, co tu máte napsáno," určil jsem mu poté prstem.
Převzal si ten roky vlastní průkaz a představil si ho před oči.
Opilecky nedůvěřivě do něj pohlížel.
"Fakt. A já si vždycky myslel, že jsem z Frýdku-Místku."

Že nemá pamětní desku tam, ani tady v Českém Těšíně, nepřekvapuje mě, tehdy i nyní doširoka obklopeného týmiž hovady.

Jak jsme se posléze upili, museli jsme zavolat panu Františkovi taxíka.
Posléze, když jsme našeho fernetového společníka vypotáceli a vrátili se nazpátek, zjistili jsme, že u nohy jím opuštěné židle stojí stále stejně pevně opřena ta jeho pruhovaná látková taška s bichlí scénáře chystaného filmu uvnitř.

Předali jsme ji do úschovy barmance.
Jak to s ní nazítří dopadlo, netuším, celovečerní film byl však podle znění jejího vnitřního obsahu natočen.

Já dneska vyběhl omylem na trať o hodinu dřív.

Téměř dvacet šest a půl roku ze svého svobodného rozhodnutí abstinuji.

S obdobným odhodláním jsem se před půlrokem vetnul do toho nábřežního pobíhání v 5 různě dlouhých okruzích sem a tam.




.

DENÍK 14.

15. prosince 2015 v 13:48



15. 12. 2015

Slíbený úkol 6 kol na jeden dech jsem splnil.
Aby nebylo dohadů, klamů, ohledně mnou uběhnuté vzdálenosti i v případě nějakého toho i nejpřísnějšího měřiče, popřípadě zeměměřiče, přidal jsem v tomtéž tahu bez zastávky ještě jedno malé kolečko zhruba tak dvousetmetrové, od startu na oplocenou hranici mezi dvěma nevzdálenějšími tenisovými kurty a zpět, vizuálně srozumitelnou dokumentaci (s topograficky určující věží evangelického kostela Na Nivách) opět přikládám.



Nohy i plíce tedy včerejší úkol vydržely - teď už mi jen zbývá, kromě smutku ze všude přede mnou zavřených dveří, naučit se běhat tuhle trasu pokaždé v čase pod 40 minut, bez ohledu na počasí; ale nejlíp ještě se zaručeně vsunout pod metu minut pětatřiceti.
Jistě, jistě, nebudu tenhle nudný úmor běhat každý den, zejména z těch, kolik jich je určených ještě přede mnou…

"Zdá se mi," pravil major, čině odmítavý posuněk, "že nás ztotožňujete s volavkami, s nimiž se setkáváme v hostinských živnostech. Zdá se mi dále, že jste si příliš jist naší snášenlivostí!"

Když jsem dneska ještě za tmy běžel dvakrát po cestičce hned nad srázným břehem řeky, ještě tam dneska nebyla.
Ještě se na ten svůj ostroh na polském břehu nedostavila, jindy ji vídávám na špici místa, kde se vlévá polský potok do hraniční řeky. Dneska jsem byl i na ni pravděpodobně příliš rychlý, věru, šlo mi to, jak vysoko se mi po včerejšku sama od sebe vysoko zvedala kolena.



Začala sem přilítat před pár týdny na samém konci podzimu.
Jako kdyby mi mínila doručit jakousi zprávu, které prozatím nerozumím, ale jednu z takových možných dneska zase já deleguji dál.

Občas ji za běhu vidím přilétat, nad vodou, proti proudu, v širokém rozmachu křídel s vřískotem tak deset metrů nad hladinou.
Pak stojí nehybně šedavá v plytké vodě, nejčastěji v té teplejší z potoka, po dlouhých minutách občas šlehne zvysoka hlavou ostře pod hladinu a většinou v zobáku vytáhne rybu.

Volavka.

Škůdce našich vod.

Semotamo si za běhu pohraji v představě s její siluetou jako se znakovou podobou egyptského hieroglyfu, později snad prvního písmene abecedy jménem alef.


Představa čehosi stejnostejnému pohybu nohou v keckách tak vzdáleného jako hieroglyfu na modrém pozadí připomínajícím siluetu běžce je v českotěšínských poměrech naprosto přirozeně přípustná už třebas proto, že již od srážky dvacátého století s devatenáctým zde máme pod jedním balkonem secesního domu na začátku ulice Hlavní vyvedenu štukem podobu sfingy, což je v takových okolnostech vyobrazení zajisté velmi nečasté.

Novelu Rozmarné léto, z níž jsem použil citát o volavce, napsal Vladislav Vančura, stejně jako románovou epopej s názvem Markéta Lazarová.
Kterou potom v šedesátých letech natočil František Vláčil.

František Vláčil, českotěšínský rodák.

Poněvadž jsem jediný v tomto městě, který svede kvalifikovaně ukázat prstem na jeho rodný činžák, a všechno osazenstvo zdejší radnice v posledních 26 letech považuji veřejně za prasata, není divu, že přes veškerou mou snahu tamti odmítají panu Františkovi, s nímž jsem se jednou v Metropoli velmi zajímavě opil, umístit na venkovní zeď jeho rodiště pamětní desku, byť všechnu nutnou, a v mnohem unikátní, dokumentaci jsem jim poskytl.

Dokonce mám k příležitosti vymyšlenu i sochu jakou by neměl žádný jiný filmový režisér na světě.

Ulici zde ve městě rovněž nemá, jako třeba jiný můj místní příklad, bolševiky popravený kapitán Karel Sabela. O nějakých 20 let starší můj spolužák z dobové lavice českotěšínského gymnázia.

Zítra, až zase něco uběhnu po nábřeží, popovídám poté známou příhodu o malém Františku Vláčilovi a místní řece, teď už se jen zvednu z gauče, na němž jsem doposud ležel zády s rozevřeným noutbukem na břiše, polehku jen s foťákem zajdu za dva rohy, stranou prasat, z nichž už nikdy filmoví diváci nebudou, párkrát zacvakám spouští před venkovními dveřmi, s nimiž se zdejšímu městu zcela zanedbatelný setkával očima téměř každý den od narození do svých šesti let.

Jestli tato vrata k filmu kterési z prasat v posledních dvou dnech nevybouralo, přinesu nazpátek v tomto kalně mlžném poledni detail, snímek kovaného obrazce, v němž já, volavko živností hospodských, shledávám (freudovsky?) prazákladní zdroj jedné geniální filmové obraznosti.





.

DENÍK 13.

14. prosince 2015 v 8:47



14. 12. 2015

Čtyři minuty zbývají do šesté, než za hodinu začnu s běháním, před kterým pomýšlím na další vytrvalecký rekord, jestli ovšem vydrží mi plíce, tak tedy ve chvíli tak historické vyřídím poslední zbytek tématku, jenž mi zbyl z minulých záležitostí.
Ostatně v jeho souvislosti (neboť i on, zmiňovaný rest, se už taky nyní týká běhání) plánuji před obědem vyrazit do jedné zdejší herny, ač nehrající, za jednou moji známou s prosbou o laskavost, aby mi začala schraňovat teď před Vánoci ve zhruba 50 kusech cosi, co míním nejenom dramaturgicky využít při svém příštím běhání.


Ač s tímto citátem souvisí i odkaz na video: https://vimeo.com/66492710 - nepředpokládám však, neb jsem již jednou na fejsbuku žadonil, že by i tohle téma kohosi zdejšího k čemusi rozvíjejícímu zaujalo.


No a nyní jsem již na slibovaném startu, stačí mi pár kroky proběhnout po kolmé čáře uvnitř ornamentu píči a pár kroky se dostat do vagíny jiného příběhu; jakoby v kterémsi filmu Federica Felliniho, jak se mi zdálo dneska v polosnu, jeho protagonista předtím existující na jevišti v hluku jakési televizní soutěže jediným náhlým krokem prostoupil membránou jakési opony a ocitl se v naprosto jiném prostředí.
V němž se sice nevyzná - ale přesto se v něm cítí spokojen.

S řetězem svítilen na sloupích po levoboku budu běžet ranní tmou směrem k neviděnému otáčecímu bodu dnešní štreky.
Neboť tohle všechno míním dneska na jeden dech uběhnout v okruzích třikrát tam a třikrát nazpátek, tedy asi tak zhruba 5 kilometrů, jiráskovského popisu okolí mého běhu se prozatím zdržuji. Poněvadž je míním postupně zveřejňovat, jak zde v deníku se bude dít můj i exteriéru příští čas.

Pouze mohu zmínit, že jsem dnešním obrazem těch otáčecích kol započal s čímsi jako natáčením filmu, ač jsem k takovému účelu žalostně sám.

Ale žádné stesky plesky, vždyť už dobíhám, zhruba ve stejném čase, jak trvalo mi popisující psaní, k tomu avízovanému otáčecímu bodu, řádnou jeho dokumentaci ze včerejšího odpoledne přikládám.



Oběhnu sloupek zprava, zabočím nad ním vlevo - kdybych běžel rovně, dostal bych se na hraniční most vedoucí do Polska.
Tedy do syžetu jiného filmu, nežli prozatím stačí mi.



Znám start, znám cíl.
Na displeji stojí čas okamžiku 6:37.
Vstávám z gauče vyčistit si zuby.
Oblíct se do dresu.

Zhruba za čtvrthodinu vyjdu z baráku.




.

DENÍK 12.

13. prosince 2015 v 10:47



13. 12. 2015

TŘINÁCTÉHO !!!

6:57 Poněvadž, jak vleže slyším, ve tmě za okny pokrapuje, zřejmě dneska na trať nevyběhnu.

Nevadí, podkladů mám nachystáno dost, některé si ještě po osmé ranní, to přeruším tohle psaní, dojdu na obvyklý start vyfotit; jakož i u mého oblíbeného Vietnamce v krámu na Hlavní nakoupit jakýkoli 1 kus čehosi hadrového s kapsou na zip na hrudi.

Začínám tedy fotografií detailu z Rosťova kontaktérského sešitu.
Již jste ji jednou viděli, ale povytáhl jsem její podobu na výšku, naveden programem Photo Scape, při jehož použití na monitoru mého noutbuku vypadala jako vzpomínka podoby záznamu tamtoho dávného průběžného frýdlantského zapisovače atmosférických tlaků.


Možná, že je dokonce v tomto protáhlém tvaru původní písmo i čitelnější, neboť podobou zajímavější.
Mě prostě upoutalo.
Též donutilo k úvaze, jak různé distorze ovlivňují proces našeho čtení textu, porozumění jim.
Dokonce ve známých abecedách…

Obdobně, či stejně, jako jiný pohled nabídnutý již zmíněným programem Photo Scape, jenž naopak jinou původní předlohu natáhl našířku.



Původní formát vypadal asi takto.
Autorem tohoto objektu, který se jmenuje I belong, je jakýsi Henry Taylor, o němž naprosto nic nevím.
Takže nesvedu posoudit, a tím zařadit, zdali dotyčná věc patři žánrově do teritoria art brut, nebo běžně galerijního conceptual artu.

Pokud se nedozvím životopis, autorovu identitu, objekt může být považován, též posuzován, za obojí.

S takto splněným příkladovým arsenálem na příští den jsem se mohl včera odpoledne oddat případně návodnému čtení.
Tedy eseje.

(Při pohledu oknem na kaluže: neprší sice, přesto drobně krape.)


Dělo se včera, v sobotu 12. prosince 2015, okolo odpolední půl čtvrté.




Věděl jsem, že při troše mé průběžně důsledné pozornosti cosi takového jednou nastane.

(Je pár minut před osmou ranní, podle předešlého slibu z psaní odcházím.)





.

DENÍK 11.

12. prosince 2015 v 11:19



12. 12. 2015

Dneska to zase budou jen pouze piliny - z toho, co jsem zde nařezal minule.

Nejdříve jen taková poznámková anekdota na téma, že všechno významné, s čím se setkáváme, není zprvu nežli tajemstvím - což je taková naším pracujícím lidem zanedbávaná jednotlivost, bez níž ovšem cokoli nemá významu, ač se k nám tulí, či dokonce nás ovládá: jedná se o kýč.


Ke včera poskytnuté informaci o vizuální podobě frekvenčních grafů výskytu těch kterých slov v literárních textech, a jedněch výtvarných realizacích Federica Diaze, doplňuji ukázku jednoho z děl francouzského artbrutisty, který se sám pojmenovává iniciálami nebo zkratkou ACM.
Neboť Diazovo s jeho jsou si na první pohled (bez znalosti příslušného vnitřního tajemství) pouhou jen tvarovou vizuálností velmi podobné.


Ten zase americký artbrutista, který minule svedl vší možným vycpanou slepici, Leo Sewell, umí složit z nalezených předmětů kromě třeba tučňáka i kouli jablka, za níž, jako ideu, by se nemusel stydět žádný klasik americké minimalismu - to kdyby se takový v nějakém záchvatu rozhodl k zobrazivosti.


Tak si tady žiji v poklidu, ale bez opodstatňujících mne výsledků, v intervalu existence mezi 2 jednotlivými ranními běhy - dnes jsem ve lhůtě splnil, zítra okolo 7. ranní vyběhnu po nábřeží kolem řeky Olzy směrem k parku Sikoráku zase.
Před týdnem jsem byl, tak nějak odběhl si vlakem, na artbrutové výstavě v Opavě, v souvislosti s tím, co se pokouším začít myslet, škoda její repertoár k jakémukoli rozvíjejícímu příkladu připomínat…




.