DENÍK 14.

15. prosince 2015 v 13:48



15. 12. 2015

Slíbený úkol 6 kol na jeden dech jsem splnil.
Aby nebylo dohadů, klamů, ohledně mnou uběhnuté vzdálenosti i v případě nějakého toho i nejpřísnějšího měřiče, popřípadě zeměměřiče, přidal jsem v tomtéž tahu bez zastávky ještě jedno malé kolečko zhruba tak dvousetmetrové, od startu na oplocenou hranici mezi dvěma nevzdálenějšími tenisovými kurty a zpět, vizuálně srozumitelnou dokumentaci (s topograficky určující věží evangelického kostela Na Nivách) opět přikládám.



Nohy i plíce tedy včerejší úkol vydržely - teď už mi jen zbývá, kromě smutku ze všude přede mnou zavřených dveří, naučit se běhat tuhle trasu pokaždé v čase pod 40 minut, bez ohledu na počasí; ale nejlíp ještě se zaručeně vsunout pod metu minut pětatřiceti.
Jistě, jistě, nebudu tenhle nudný úmor běhat každý den, zejména z těch, kolik jich je určených ještě přede mnou…

"Zdá se mi," pravil major, čině odmítavý posuněk, "že nás ztotožňujete s volavkami, s nimiž se setkáváme v hostinských živnostech. Zdá se mi dále, že jste si příliš jist naší snášenlivostí!"

Když jsem dneska ještě za tmy běžel dvakrát po cestičce hned nad srázným břehem řeky, ještě tam dneska nebyla.
Ještě se na ten svůj ostroh na polském břehu nedostavila, jindy ji vídávám na špici místa, kde se vlévá polský potok do hraniční řeky. Dneska jsem byl i na ni pravděpodobně příliš rychlý, věru, šlo mi to, jak vysoko se mi po včerejšku sama od sebe vysoko zvedala kolena.



Začala sem přilítat před pár týdny na samém konci podzimu.
Jako kdyby mi mínila doručit jakousi zprávu, které prozatím nerozumím, ale jednu z takových možných dneska zase já deleguji dál.

Občas ji za běhu vidím přilétat, nad vodou, proti proudu, v širokém rozmachu křídel s vřískotem tak deset metrů nad hladinou.
Pak stojí nehybně šedavá v plytké vodě, nejčastěji v té teplejší z potoka, po dlouhých minutách občas šlehne zvysoka hlavou ostře pod hladinu a většinou v zobáku vytáhne rybu.

Volavka.

Škůdce našich vod.

Semotamo si za běhu pohraji v představě s její siluetou jako se znakovou podobou egyptského hieroglyfu, později snad prvního písmene abecedy jménem alef.


Představa čehosi stejnostejnému pohybu nohou v keckách tak vzdáleného jako hieroglyfu na modrém pozadí připomínajícím siluetu běžce je v českotěšínských poměrech naprosto přirozeně přípustná už třebas proto, že již od srážky dvacátého století s devatenáctým zde máme pod jedním balkonem secesního domu na začátku ulice Hlavní vyvedenu štukem podobu sfingy, což je v takových okolnostech vyobrazení zajisté velmi nečasté.

Novelu Rozmarné léto, z níž jsem použil citát o volavce, napsal Vladislav Vančura, stejně jako románovou epopej s názvem Markéta Lazarová.
Kterou potom v šedesátých letech natočil František Vláčil.

František Vláčil, českotěšínský rodák.

Poněvadž jsem jediný v tomto městě, který svede kvalifikovaně ukázat prstem na jeho rodný činžák, a všechno osazenstvo zdejší radnice v posledních 26 letech považuji veřejně za prasata, není divu, že přes veškerou mou snahu tamti odmítají panu Františkovi, s nímž jsem se jednou v Metropoli velmi zajímavě opil, umístit na venkovní zeď jeho rodiště pamětní desku, byť všechnu nutnou, a v mnohem unikátní, dokumentaci jsem jim poskytl.

Dokonce mám k příležitosti vymyšlenu i sochu jakou by neměl žádný jiný filmový režisér na světě.

Ulici zde ve městě rovněž nemá, jako třeba jiný můj místní příklad, bolševiky popravený kapitán Karel Sabela. O nějakých 20 let starší můj spolužák z dobové lavice českotěšínského gymnázia.

Zítra, až zase něco uběhnu po nábřeží, popovídám poté známou příhodu o malém Františku Vláčilovi a místní řece, teď už se jen zvednu z gauče, na němž jsem doposud ležel zády s rozevřeným noutbukem na břiše, polehku jen s foťákem zajdu za dva rohy, stranou prasat, z nichž už nikdy filmoví diváci nebudou, párkrát zacvakám spouští před venkovními dveřmi, s nimiž se zdejšímu městu zcela zanedbatelný setkával očima téměř každý den od narození do svých šesti let.

Jestli tato vrata k filmu kterési z prasat v posledních dvou dnech nevybouralo, přinesu nazpátek v tomto kalně mlžném poledni detail, snímek kovaného obrazce, v němž já, volavko živností hospodských, shledávám (freudovsky?) prazákladní zdroj jedné geniální filmové obraznosti.





.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama