DENÍK 15.

16. prosince 2015 v 13:42



16. 12. 2015

Ve kterémsi knižním životopisu režiséra Františka Vláčila, a bude se opakovat v knize po knize až k uzoufání, se nalézá historka o oběšeném havíři, po našem haviřovi, případně gurnikovi.
Měl prý vidět kohosi takového dobrovolně z nouze za krk visícího z větve ještě jako malinkatý klučík za jeho českotěšínského pobytu - zatímco mi se tato příhoda odevždycky spojovala spíše až s Místkem, v němž Vláčilovi bydleli ve vzhledem podobném činžáku, jako byl předtím ten stejně státně deputátní českotěšínský.
Stojící od řeky Ostravice sice tak o dvě stě metrů ještě dál nežli měli v Těšíně ke břehu Olzy.
Vzdálené od šestice kovaných růžic ve výplni rodných dveří tři sta metrů snadnou chůzí podél náměstí.

Které ovšem ještě tenkrát bylo jen pouhým bramborovým polem uprostřed řídké předměstské zástavby.


Veřejná bída tu sice bývala odjakživa značná, jenomže tehdy 5 roků nový Český Těšín zrovna v době Vláčilova dětství zažíval nejbouřlivější období svého rozvoje, neboť zde bylo třeba zakotvit československou správu, přičemž proti této tendenci se vede ostrý národnostní boj až do dneška.
Práce tady zrovna tenkrát bývalo dost, vždyť třeba za městem se stavěly, nebo se jejich stavba chystala, budovy několikapatrových kasáren.

Připomínám tuto jednotlivost, neboť Vláčilův otec byl voják, pěšácký důstojník původem z ruských legií.

(Koukal jsem se potom po návratu na displej jak Podiven, 6:51, což znamená, že jsem tentokrát, nechtě, vyrazil na trať o hodinu dřív. Divit se tedy nemůžu, jak předtím před hodinou v běhu po břehu, obtížně naněkolikrát pronikaje zrakem tmou, že třebas ani ta dotyčná volavka na jejím místě ve vodním proudu ještě nestála.)

Též místní českotěšínské názvy, kromě všeobecného Na olšinách, neposkytují oporu pro případné tvrzení, že by levobřežní okolí hraničního toku řeky Olzy, jejíž název Olše je umělý, účelově prvorepublikový, bývalo ve vnitřním městě zapleveleno vrbovím a jiným divoce vzrostlým křovím, nebo dokonce stromy s natolik příhodně zakrouceně zohýbanými větvemi, aby se na nich dalo snadno oběsit.

Všude zde již od časů císařské paměti bývávaly zvykem knížecí i soukromé aleje a parky, dnes ovšem v jejich historii nedbané; kdysi úhledně osázeny různě roztodivnými dřevinami, z nichž připomenu třeba siluetu dlouhověkého ginga, nakloněného zapomenutě v parku za Krejčíři ukradenou tiskárnou.

Ale budiž, jenž touží po vhodném stromu, i na poušti si takový najde.

To v Místku, který ještě tenkrát nebýval Frýdkem-Místkem, tam tedy pod frýdeckým zámkem známým z Bezručovy poesie pádila mezi dvěma různojmennými břehy po pískovcovém kamení ostřebystrá Ostravice…

(Neskončila v ní sebevraždou Maryčka Magdonová?)

V prvních pokusech byla tahle dravě stříbropěnná řeka regulována kamennými břehy navigace teprve až v časech před druhou válkou.

Proto si ještě jako kluk pamatují pravidelné letní prázdninové ostravické povodně, jedu-li podél vlakem, frýdeckomístecké břehy zůstaly řídce posázeny nešlechtěnými vrbičkami ještě do dneska.

Střih.

Netušil jsem to tenkrát, ale za normalizace jsme měli v pražském Krátkém filmu s Františkem Vláčilem společného dramaturga, který ve velmi přátelském duchu opečovával autorské malichernosti i Praze podřízeného ostravského studia.

K případným potřebným jednáním jsem proto dojíždíval do Metropole.

Jednou, jedinkrát, jsme kvůli takovéto příležitosti seděli na začátku odpoledne u stolku sálu restaurace Filmového klubu v patře na Národní, když se znenadání otevřely dveře a dovnitř vstoupil František Vláčil v otahané modré umělohmotné bundě na dlouhý zip vepředu.
Rozhlížeje se hned ode dveří dvorany, s kým uvnitř by se napil.
Ze sevřené pěsti pravé ruky mu na pentlích držadel visela plátěná šedomodře pruhovaná taška.
Taková ta později v časech přestavby celonárodně nahrazena, či nahrazována, všeobecnějšími igelitkami.

(Která se ovšem na sám konec ukázala jako hodně důležitá, neboť pan František v ní vláčel technický scénář příštího filmu Hadí jed, mám ten dojem, a jak kvůli alibi svůj vstup vysvětloval, nazítří mínil vyjet na ty tak zvané obhlídky exteriérů někam, snad, k Berounu.)

Jen zahlídnul toho nám společného dramaturga Jirku Kubíčka, hned si k nám přisedával, a aby na příští konflikt jakéhokoli druhu bylo zaděláno, shodou shod usedl mistr po mé pravici.
Plátěnou pruhovanou tašku se špalkem scénáře odložil mezi nás dva, opřenou o nohu jeho židle.

Načež začala fernetová smršť, jejíž všechny velmi časté hlty se děly v půldecových skupenstvích.

Naše řeči proto neudržitelně přeskakovaly od tématu k tématu a stávaly se stále halasnější.

Je proto pochopitelné, že bych ani hned tehdy nezrekonstruoval důvod, jak a proč k tomu došlo, že pan František bezprostředně po mé pravici začal opilecky zarputile hájit názor, že on se narodil ve Frýdku-Místku.

Poněvadž si takovou nehoráznost nenechával z mé strany opilecky vymluvit, nezbylo mi, synovi četnického otce, nežli rázně a zřetelně nahlas pronésti: "Pane Vláčile, ukažte mi svůj občanský průkaz!"

V té chvíli všechno uvnitř dvorany restaurace Filmového klubu v patře na Národní ztichlo.

Jedinečný filmový klasik František Vláčil se však opilecky sebejistě postavil, bylo mu tenkrát o roky méně nežli je dneska mně, poslepu zašmátral v zadní kapse plandavých džín a podal mi červeně umělohmotnou bumážku.
Učinil to s tak přesvědčivou dovedností, že jsem si sám nebyl v tu chvíli jist, a proto jsem zákonné otevřel a v něm zalistoval.

"No, tak se podívejte, co tu máte napsáno," určil jsem mu poté prstem.
Převzal si ten roky vlastní průkaz a představil si ho před oči.
Opilecky nedůvěřivě do něj pohlížel.
"Fakt. A já si vždycky myslel, že jsem z Frýdku-Místku."

Že nemá pamětní desku tam, ani tady v Českém Těšíně, nepřekvapuje mě, tehdy i nyní doširoka obklopeného týmiž hovady.

Jak jsme se posléze upili, museli jsme zavolat panu Františkovi taxíka.
Posléze, když jsme našeho fernetového společníka vypotáceli a vrátili se nazpátek, zjistili jsme, že u nohy jím opuštěné židle stojí stále stejně pevně opřena ta jeho pruhovaná látková taška s bichlí scénáře chystaného filmu uvnitř.

Předali jsme ji do úschovy barmance.
Jak to s ní nazítří dopadlo, netuším, celovečerní film byl však podle znění jejího vnitřního obsahu natočen.

Já dneska vyběhl omylem na trať o hodinu dřív.

Téměř dvacet šest a půl roku ze svého svobodného rozhodnutí abstinuji.

S obdobným odhodláním jsem se před půlrokem vetnul do toho nábřežního pobíhání v 5 různě dlouhých okruzích sem a tam.




.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama