DENÍK 16.

17. prosince 2015 v 11:41



17. 12. 2015

Vzpomenutím včerejší vyprávěnky o občanském průkazu a Františku Vláčilovi jsem mínil tvrdit, že první zážitek čehosi jako smrti by se mu měl posléze na celý život nevymazatelně spojovat s místem, a tedy i rodištěm.

Jenomže s naším uchováváním paměti je to asi ošemetnější - neboť hned například já si nepamatuji po pouhém půlroce místo, na něž jsem na jeden dech doběhl zcela schvácen, vyběhnuvší poprvé od startu kolmě znakem píče zpoza budovy kulturního střediska Střelnice.

Pouze uhaduji, že to tenkrát být nemohlo být dále nežli nějakých 200 metrů umanuté vůle, a poněvadž jsem se při tom ploužil podél tenisových kurtů, a bylo léto v prázdninách, tak muselo být na lavičkách uvnitř za plotem obsypáno nomenklaturami estébé.
Proto, i kdybych měl tenkrát zcepenět, při mé povaze jsem určitě doběhl až za roh kurtů, kde můj kolaps povrchově dýchajícího bahníka milostiplně skryly před jejich pohledy svah a zeď patrové budovy šaten.


Zatím zřejmě nejdůležitějším místem mé běžecké kariéry, dokonce přítelem (když už nyní jen tak polehku běžívám kolem, vždycky si ho vděčně všimnu), byl tento sloup stojící zhruba padesát metrů před známým již otáčecím sloupkem, který i on se mi tu vzadu vešel do záběru.

Od řečeného rohu tenisových kurtů sem je třeba minout jednu délku fotbalového hřiště a ještě kousek, až tu jsem se tedy zhruba tak tři týdny, ne-li měsíc, pokaždé s užitím většiny své vůle, dorvával těch 350 metrů od startu na jedno nadechnutí.
Zde jsem poté míval v neovládaném předklonu vděčnou přestávku na vydýchání, první, pak ještě jednu nazpátek u pohraničního kamene; a pak už jen tradá snadných posledních 200 metrů vstříc kopečku do cíle.
Vše popisované poskytuji beze slov na příští mapě, až na tu volavku. Ta sem ještě nelítala, a já ji proto do dnešní rekapitulace zařadil pouze bez jakéhokoli symbolického významu jen jako pouhou grafickou topografickou okrasu.


Čtenářsky zajímavé by mohlo být popsání důvodu, pro nějž jsem se poprvé u dotyčného kandelábru nezastavil a běžel dál na otočku ke sloupku - a potom dokonce nad ním vlevo, pořád na jeden nádech, dál a dál.

To jsem totiž jednou ráno opět dobíhal, netuše, když tu jsem cosi každým krokem zřetelněji viděl už zdálky.
Na obíhacím sloupku seděla jakási holka, kterou fotil nějaký mládenec.
Jednak jsem odevždycky zvědav na vše naskýtající se vhodné, dějící se jako podklad pro případně možný navazující klep - též mě jala náhlá hanba z představy, že by se na mne oba koukali, jak na asfaltu cesty mé běžecké dráhy vedle prvního lepšího sloupu zhrouceně oddechuji.
Takže jsem obvyklé místo občerstvovacích zastávek minul, před sloupkem zabočil doleva a nad ním pak nalevo ještě jednou.

Ta černovlasá dívka, co na mnou obíhaném sloupku seděla, měla dlouhé nohy, ale jinak nebyla nic moc, v chůzi na ulici bych ji minul. Zasedlou v pozici ji fotograf ji podsvěcoval metrovým zrcadlem zhotoveným z původnější paraboly televizní antény.
Mohlo jí být tak pětadvacet, ale vyžilá vypadala na třicet.
Okostýmovaná byla červeně, na nohou až tak na dlaň pod lem kvůli vyzývavosti zkrácené minisukně navlečeny tlusté černé punčochy.
Přestože ji holé cecky vidět nebyly, zcela zjevně se jednalo o kurvu vydávající se za manekýnu, tak už to v tamté branži chodívá.

Oběhl jsem tedy tuhle popsanou dvojici, odbočil, nezastavoval se, a běžel stále dál asi sto metrů, tedy do míst, kde už by mě určitě vidět nemohli.

Když jsem se v předklonu vydýchal, doběhl jsem zbytek až do cíle.

Poprvé vůbec ve dvou úsecích celý okruh velmi poctivě měřených asi tak 850 metrů.

Obrazový popis dotyčného místa přikládám.


Povšimnul jsem ti tohoto detailu až při výrobě fotografie, ač kolem nejméně jednou denně běhávám.
Na konci kolmého dřevěného kuláče přitlučena modrá cedulka s bílou šipkou, vše ve funkci čehosi jako směrníku.
Přibíhám-li, ukazatel nevidím, třebaže mě navádí na jednu ze dvou možných cest.
Nebo je toto zařízení účelem umístěno pouze pro ty, kteří se sem blíží rychlejším nežli mým klusem z opačné strany, tedy pro nějaké ty rekreačně přibývající mimoměstské cizince?

Vyběhnu-li tedy podle návodného příkazu, stejně se po pár krocích musím opět rozhodovat, a teď již šipkou nenavigován, jestli to vezmu po mostovce na polskou stranu, nebo jako obvykle za sloupkem doleva po mé obvyklé trati za volavkou, a pak dál.


Měsíce sem v kolečkách běhám, ale nikdy, to znamená, že ani mimoděčně, jsem tamten u parku Sikoráku určující úřední pokyn nezaznamenal…

A mám-li být upřímný, tak ani tento, po dalším zhruba půlkilometru běhu ne, třebaže mi je po rovince párkrát zrána na očích, nemotivuje mě totiž udanou vzdáleností.

1 kilometr.
A naměřen odkud?
A směřující kam?

Nijak s mou trasou údaj nesouvisí, k soutěživosti mne nemotivuje, neboť já kvůli čemusi takovému jako sportovním výkonům neběhám - leč taky ani nesouvisí s trasami těch, kteří, a není jich za krásného počasí málo, vbíhají se soutěživým elánem na jejich zase trasy též v místech mého startu za budovou kulturního střediska Střelnice.
Byť oni třeba i mimo znak píče, orientační dispozice, popřípadě indispozice, jsou nám nabídnuty stejně tytéž: tamtím směrem skoro 900 metrů ze sortimentu úředních šipek nic.

Správu města jakožto zacházení s jeho koloritem ovládají tu bezřečová hovada…




.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama