DENÍK 18.

19. prosince 2015 v 10:56



19. 12. 2015

Dneska na začátku včerejšího betlémového pokračování žádná glória a sláva na výsostech nezazní, pejskař Lumír se prostě včera s fotoaparátem nedostavil, takže žádné fotografie mé siluety při úkolu zemřít v běhu zde na blogu veřejnosti i nadále k dispozici nebudou.


Od startu až k cíli běžím pokaždé prvních 400 metrů po asfaltu, achilovky nazuté ve vietnamsky padělaných adidaskách, nebo čem, dostávají sice z medicinského hlediska až k otáčecímu sloupku zabrat, ale zato běžím po tvrdé rovině s jistotou, že si nevykloubím kotníky.
Za otáčecím sloupkem seběhnu po povrchu, který po dešti nebo za jinovatky z kopečka klouže, a ocitnu se pro příštích 200 metru na části oběžiště zpevněného zámeckou dlažbou, na podhled, dle mínění zdejších parkologů, tím čímsi nejelegantněji uspořádaně úžasným.


Sice bych neměl v souvislosti s pohledem na ostroh každoranní volavky připomínat absolventa medicínská fakulty Karlovy univerzity doktora Mengeleho, ani ty, kteří v padesátých letech odebírali plody zatčeným jejich třídním nepřítelkyním; tamti druzí byli ostatně obsaženi již v dílčích částech příběhu mého absolventského famáckého scénáře,

Běžím tedy po tvrdém podél ostrohu s ranní volavkou, a vybavuje se mi rozhovor, který jsem měl s primářkou rehabilitačního oddělení ve zdejší poliklinice za tratí, když jsem jí oznámil, kde a v čem to obut běhám.
Ihned mě varovala, ať si koupím nějaké botky značkové či vzorkové, že v těchto dosavadních si leda tak odpravím kolena a achilovky.

Tak jsem se jí zeptal, že snad ví, že v zastupitelstvu, které schvalovalo architektonický projekt dotyčné trasy rekreačního běhání, sedělo tenkrát 7 lékařů mudrů, z nichž ani jediný neměl proti projektu obdobné ortopedické, či jaké to, námitky.
Co to jsou tedy za lékaři, kteří nevědí, co ví úplně samozřejmě kromě mne i lékařka rehabilitační primářka?

A připomenul jí, že zrovna tenkrát před pár dny byla otevřena další běžkárna, postavena za 30 milionů, a v délce celého 1 kilometru už naprosto celá vydlážděna natvrdo na věčné časy těmi ortopedicky genocidně zločinnými zámeckými dlaždicemi napevno a nerozborně zaklesnutými vzájemně do sebe.

Začíná se tento třímilionový (3 000 000) vývar z veřejného pro místní mudry, hned na druhé straně téže ulice, co já mám každé ráno start - neboť projekt byl/je míněn jako pokračování mého okruhu jinými obdobně rekreativními prostředky.

Přičemž již jen k pouhému doplnění faktografie mé předešlé invektivy pouze připomenu, onu částku 5 miliard (5 000 000 000) korun ročně, která měla skončit v prostředí veřejného zdravotnictví z výběru třicetikorunového kolotočovného individuálních pacientských poplatků, a která se víceméně celá, a v celkové vybrané částce asi 50 miliard, rozkradla na soukromých bankovních účtech Mengeleho kámošů mudrů.

Kolik jich takových, a obdobně zavázaných univerzitní Hippokratovou přísahou k lidství, popřípadě lidskosti, zasedalo za těch posledních zcela zmarněných 26 let v lavicích vlády, poslanecké sněmovny, senátu?

Kradli, kradouce, omluva z genocidní zločinnosti pro ně není.

Proto není divu, jaký se mi přihodil vizuálně symptomatický filmový citát, když jsem se včera před osmou ranní vracel zdejším městem z běhání.

Obešel jsem žlutý roh rozkradeného hotelu Piast, pokračoval, vydýchávaje se střídavými zámachy paží, podél výkladních skříní dávno zapomenutého hračkářství, následoval roky zavřený zprivatizovaný dávný bufet Tempo - před nádražím, na úrovní přetrvalého holičství, stála v trávníku skupina asi 10 halasících policistů, v uniformách, i bez. Tedy v civilech.

Poněvadž jsem vašnostů již dlouho na jednom místě tolik neviděl, naposledy před asi 5 lety, co mě jich přesně v kusech 9 přišlo obtěžovat do parku před kostelem v Aleji, při fotografování tamté pamětní desky, jak je na ní zase za jinak okradené veřejné peníze zobrazen prezident Masaryk sedící na mule.

Tenkrát jich bylo 9, včera o jednoho víc.

Nejsem asi tak významný, jak asi tamta mrtvola ležící s přehozenou již modrou služební umělohmotnou plachtou pár kroků od nich pod křovím.
Rakurs však, jímž jsem mimoděčně tento detail zahlédl, mi ihned připomenul onu parkovou scénu z Antonioniho filmu Zvětšenina, viděl jsem ho tenkrát poprvé, s Vendulou vlevo vedle sebe, v hledišti žižkovského kina Aero.
(Druhý den o polednách jsme potom spolu šli na hradčanskou výstavu Paula Klee, kde jsem se zase v sále náhodou srazil s Ester Krumbachovou, jeho obdivovatelkou; za přesně rovných 20 roků jsem s ní potom jako přednášející párkrát letmo mluvil coby dálkový student scenáristiky FAMU, všechno spolu v každé maličkosti při zenovém běhání souvisí.)

Do jaké majestátnosti vcítění se do majestátu smrti byla ta scéna v parku vystavěna!

Policii České republiky již oněch 26 let považuji za genocidně zločineckou organizaci.
Včerejší hulvátské chování jejich českotěšínských příslušníků, které nectilo to, čeho si byli vědomi už neandrtálci před 40 000 roku, totiž majestátu smrti kohokoli, jež nás čin kulturními, jejich rozestavení, i netečná buransky chvástavá žoviálnost, mi připomenulo podoby příslušníků popravčích čet chovajících se naprosto stejně nad hromadnými hroby Židů, abych i v této souvislosti opět připomenul tamtoho doktora Mengeleho.

Tohleto není civilizace, tamto by si v ní žádný veřejný policista nedovolil, aby nebyl případně okřiknut k pietě kolegou, tohle je východ, daleký východ, carství popravčích salv staršinů a strážných enkávédé.

Po takové zprávě by se za časů první republiky policejní prezident, pro hanbu, ihned zastřeli - ten současný zdejší čehosi takového není schopen, navíc mu cosi takového ani nedojde: začínal totiž jako podřízený veřejného genocidního zločince podplukovníka inženýra Helána, úplatného bojara karvinského okresu.

Pokud se snad kterýsi z těch včerejších deseti policistů halasem bránil strachu ze smrti o tři metry dál pod položenou modrou erární plachtou - nemá u policie co dělat, jak jsem od narození četníkův syn.

(Umrlčí plachta měla barvu modrou, tedy nanebevstoupení, ale tento pradávný důvod jim na žádné ze zdejších škol nikdo nikdy nevysvětlí, jiné zas holoty.)

A pokud snad ještě stále někomu mnou dnes vyřčené jednotlivosti jako scelující je souvislost nedocházejí, navrhnu ještě jeden citát.
Pochází ze soudní řeči jednoho jediného zdejšího, který byl v červnu roku 49. určen Klementem Gottwaldem k trestu smrti.

"ODSOUDILA NÁS LŮZA, KTERÁ SI SCHVÁLILA ZÁKONY, V JEJICHŽ JMÉNU LOUPÍ, VRAŽDÍ A KRADE."

Nic se tu na provincii od 49. nezměnilo, i ty O/Občanské jsou tytéž, ništo nič, ničevo…




.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama