DENÍK 19.

20. prosince 2015 v 10:05



20. 12. 2015


Včera v poledne jsem vyrazil k Olze, tedy na ráno už uběhnutou trať nad řekou Olší, abych si vyfotil další detaily k ilustraci kterýchsi mých příštích blogů, zárodky textů se mi o to líp při běhu líhnou v hlavě, jsem-li takto připraven.
A ono připraven znamená v této okolnosti: býti vybaven.

Cestou od řeky nazpátek, naprosto mnou nemíněně, neplánovaně, jen když jsem pouze následoval navyklou obvyklou denní trasu, aniž bych byl sebeméně pomyslel, nebo se jakýmkoli nápadem připravoval, jsem se ocitnul před včerejším místem s mrtvolou.
Teprve zde mi i k mému vlastnímu údivu blesklo, že bych měl náhle přišlý nápad uskutečnit, obdobně taky cíleně příští ráno jako ten fotograf ve filmu Zvětšenina; neboť na obojích místech naprosto stejně už mrtvola po pár hodinách nebyla.

Na rozdíl od něho moje vstupní pohnutka ovšem zněla jinak, neboť jsme oba měli různě podmíněné syžety: mou byl zájem dokumentační, tedy nafotit prostředí jako proporci, jako fakt rozměrově nebo proporčně vysvětlující a doplňující popis mého včerejšího blogu.
Aby tento byl srozumitelnější.

Modře obalený cip mrtvoly vyčuhoval nalevo zpoza toho zeleného stromku cedříku, cesmíny, či čeho to taxonomickým druhovým názvem, do vzdálenosti délky předního kola tamtoho dneska zaparkovaného bílého automobilu.


Teď už jsem s radostně vědoucí pílí obdobně zvětšoval (ale bez původního záměru zvědavosti fotografa z dávného filmu) vstupní můj záběr v temné komoře, kameře obskuře, black boxu, tedy na monitoru noutbuku.


Měl jsem pro důkaz nebo paralelitu zvětšovat ještě, až do pixelové nečitelnosti původního prototextu - jako tenkrát do zrnění ten dávný fotograf David Hemmings v Antonioniho filmu Zvětšenina?

Vždyť jsem snad dneska jeho jedno dílčí téma ještě o trochu zvětšil…


Když díky každodenním intervalovým ranním běhům rozmýšlí člověk o obdobných paralelnostech, ony mu začínají naprosto samovolně nastávat.

Než jsem tedy včera za poledne vyšel k řece, nastavěl jsem si předtím na podlaze předsíně scénu, jejíž zobrazovací technologie má i odborný název, který se mi zrovna teď, když ho potřebuji, nechce vybavit.
Výsledek mi cosi zjevem připomíná, tedy podobu oněch ornamentálně symbolistních maleb současných studentů pražské UMPRUM, třebaže jeho původní cíl byl zcela prostý: napodobit, podpořit či ilustrovat znění jedné věty z jisté dávné klasické pohádky.

Nikoli ovšem ono, a chybné, Já obešel jsem dvorů pět, jež začalo se mi teď náhle nutkat; nebo cosi z oné již rozepsané Antonioniho Zvětšeniny.


Jen jsem takhle dokončil, bylo mi jasné, že takto jsem získal velmi snadno i nečekaně mustr případného letošního rozesílacího péefka - přičemž mám i původnější nápad o čemsi jiném, s jinými věcmi, tématem, a tak dál.

Za dobu mých nábřežních běhů jsem od prázdnin sešlapal už dva páry - což mi zní obdobně jako ono vyzvání v té dávné pohádce, že kdosi je povinen prošlapat k míněnému cíli úkolu sedm (7) párů železných bot.

Přičemž platí, že já už cíl svého běhání a souvisejícího psaní (které obojí se musí dít paralelně každé ráno po 300 let) mezitím získal, a už ho jen hledáním dílčích vhodných témátek následuji - na nohou u Olzy, i na zádech vleže na posléze navazujícím gauči.

Dioráma?

Je to ono slovo, jehož lze použít i při popisu vnějších vzhledů zmenšených pokojíků starodávných dětských hraček?




.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama