DENÍK 20.

21. prosince 2015 v 11:38



21. 12. 2015

Oproti předešlým, neboť žánrem přesahuje gangsterku, dovolím si dnešní zápis pojednat mnohem dynamičtěji, akčněji, tedy i kinematografičtěji, a to již hned první ukázkou.


Jak známo, ač jsem každý den ráno běžící kolem (každé ráno běžívám těmito místy), o tenhle informační systém jsem se nezajímal, poněvadž mi k ničemu jeho údaji nebyl, nikdy předtím jsem jeho jednolivosti proto neuviděl.
K ničemu mi nebyl, a abych jej spatřil, musel jsem dojít, nikoli doběhnout, za světla.
Ti zdejší mudralové mudr mudři, kteří schvalovali, zde určitě nikdy nebyli, jakož i nad projektem sebeméně nepomysleli.
Z potencionálně životaschopného pacienta udělali po svém zvyku mrzáka.

Jen hole kradli.

A pokud už jsem se začal zajímat o problémy psychiatrické, tak potom si dovolím předvést, čili na tomto místě demonstrovat, ještě jeden charakterizující symptom.


Jedná se o jistý projev zdejší všeobecné nevzdělanosti, nezměnitelné tuposti zdejších městských elit, po našemu gupoty - vše se zde posuzuje kritériem, zdali je cosi hezké, dokonce po jejich krásné.
Při tomto kritériu vítězí ono cosi, co lze nazvat kýčem.
Jejich znamením, či markantem, anebo modlou, popřípadě intelektuálně nejpřístupnějším, je kýč.
A kýč, obecně, jak známo, není nositelem žádné rozvíjející informace.
Informace - zvýrazňuji tímto repete.

(Proto by též nemělo udivovat, že cosi takového jako myšlenka se už dlouhých 26 let ze zdejší radnice vykutálet nemohlo.)

Jim tedy nikoliv, ovšem mně, namísto nabídky nějaké zešílevší ropuchy, která v obličeji mimochodem připomíná místního starostu bez brejlí, tady na tabulce v přesné půlce trasy trati schází informace, kolik jsem zrovna v těchto místech na otočce proběhl stovek metrů od startu.


A porovnám-li s mapou, nabývám dojmu jakéhosi záchvatu, či křeče, čehosi manického, neboť na pouhých necelých 50 metrech se zde náhle objevují po sobě značky 3, zatímco na předešlém úseku od startu sem a dlouhém několik stovek metrů, obdobný ukazatel přišroubovaný na vtlučeném zeleně namořeném kůlu, po našemu kuliku, nemíjím dlouhé minuty ani jediný.

(Třeba mi je takto pořadateli vsugerováváno, abych hned od startu stachanovsky zrychlil.)

Jako povaha odnepaměti smírná jsem tedy zabočil doleva podle toho doposud předtím mnou nikdy neuviděného příkazu bílé šipky, nastane přede mnou dalších pár set metrů prázdnoty bez informačního průjmu, neboť neuklouznu-li na jinovatce nebo vlhkosti pokrývající asfalt, poběžím až k šipce mi už známé, dokonce zde již ovyprávěné, jež mi zvěstovává jakýsi kilometr odkudsi.
Mně ovšem v mé snaze od startu neprosto cizí, neuběhnutý.


Jako běžecké individuum jsem tedy pro organizátory nezajímavý, dokonce nejsoucí.
Pro takové tato trať určena není.

Budiž, mi samému v této genocidě zbývá do cíle tohoto árijsky rozřaďovacího radničního velodromu zhruba sto metrů, rovněž do předvčera jsem netušil, jaký informační blázinec mi i tu radnice pokaždé nachystala, ač sem dobíhám několikrát, naposledy do kopečka sprintem, ráno již za patrného světla každý den.

Skoro každé ráno, každičké, bez vidění míjím, co mi je k ničemu, co přesto zveřejněným příkazem souvisí s tamtím značkovým blázněním na otočce u parku Sikoráku, též i s tím označeným imaginárním kilometrovníkem opodál - vždyť tady tahle značka pobízející k otočce mi praví, že celou dobu jsem součástí, byť dále od cíle nazpátek dolů neznačeného, okruhu.


Po tomto závěrečném vražedném knokautu vůči rozumnosti už není divu, že o pár metrů za silnicí začíná se onen s mým každoranním okruhem související bolševicky natvrdo vydlážděný veřejný tunel, ano, s tím kýčovitě hezkým (a nejenom ortopedicky) genocidně zločinným povrchem.


(P. S.: Abych ještě více ozřejmil předešlý popis onoho hole informačního blství, příště od startu až za tenisové kurty poběžím záměrně u pravé krajnice, na následné rozdvojce parkových cest se dám tou levou, dlážděnou, bezprostředně nad řekou.
Doběhnu až obvyklé otočce, zabočím doprava, vyběhnu zatáčku na kopeček, minu známý pruhovaný otáčecí sloupek, seběhnu, odbočím doprava.
A pak poběžím do cíle u levé krajnice.
Za celou dobu neminu v činnosti žádnou tu jejich bílou příkazovou šipku, podvakrát se starostenskou ropuchou.)

Inu, pokud tak hned od pozítřka začnu kroužit po nábřeží tímto způsobem, a dívat se budu dopředu jako doposud, zažívat budu cosi, co by bylo lze nazvat intelektuální svobodou.

Zenem - popřípadě též.




.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama