Leden 2016

DENÍK 35.

15. ledna 2016 v 9:16



15. 01. 2016





Včerejší sada obrazovek nad klávesnicí noutbuku.

Obdobně postupná sada různých podob téhož textu.

Bezpojmový jazyk nebo řeč zřejmě neexistuje, třebaže proti tomuto názoru mluví nejméně dvě moje zkušenosti: 1/ jsou, nebo je, uznána existence tak zvaných prázdných slov, s nimiž se v některých profesích zcela samozřejmě pracuje, 2/ jsou-li obecně slova v jisté míře odrazem s nimi souvisejících, nebo dokonce je přímo konstituujících, pojmů, potom si i lze, na základě zkušenosti ad 1/ zde, představit bezpojmový jazyk, ačkoli tento nemusí hmotně věcně existovat, 3/ ve zdejších českých poměrech domorodcům, spolu s například gramatikou, už v posledních 26 letech zcela vymizely významy slov, takže kladou do vět(?) jen pouze bezpojmové či bezvýznamové skořápky.

Včera navečer jsem si koupil nikona - tentokrát s videokamerou.

Co se týče onehdy mnou popsané mrtvoly, viděné mnou zabalené v modré folii ve zdejším parčíku před nádražím, na rozdíl od Fotografa z Antonioniho Zvětšeniny jsem ji dokázal předevčírem ztotožnit - jednalo se o další oběť tohoto genocidně zločinného státu, o takovou vzrůstem malou paní, o pár let starší nežli já, která se zhruba před dvěma roky objevila na ulicích se dvěma igelitovými taškami.
Vlastnila prý rodinnou vilku, nikomu nesmrděla, nikoho neobtěžovala, občas si sedla stranou zmrzlinového šenku na pěší zóně, a opuštěna všemi si polizovala z kornoutu jen pouze svoji zmrzlinu.
V tom parčíku tehdy v noci umrzla.
Nazítří místní genocidně zločinní policajti, kteří její smrt netečností zavinili, se k jejímu kadávru chovali naprosto stejně jako jejich kolegové tenkrát nad jámou masového hrobu zrovna čerstvounce postřílených Židů.

Neboť i tento obraz je vyjádřením jazyka oproštěného od pojmů a významů.

Vždyť dobytku, najmě sviním, čehosi takového netřeba.

Zde končím.



.

DENÍK 34.

14. ledna 2016 v 13:58



14. 01. 2016

Existuje na fejsbuku skupina, která se nazývá FOTOGRAFIE OKEN,DVEŘÍ A ŽIVOTA KOLEM NICH - její odkaz zní: https://www.facebook.com/groups/918028741603365/ .
Pokud se na věcný obsah toho odkazu podívá, uvidí ve velmi značném rozsahu to ono cosi, co nazývávám zpodobování postrádající intelektuální fakt.

Přes tento zásadní nedostatek, využil jsem této nedostatečnosti pro můj ďábelský plán a zveřejnil zde další tautologii včerejšího náhodného pokusu, dnes již záměrnou.
Záměrnou však pouze základním nápadem, co se dělo poté před objektivem nikona, dělo se naprosto bez ohledu vůči mé vůli, dokonce mnou chtěném motorickém dění mé levé ruky, v níž či jíž jsem ten tablet držel.

Do zítřka snad získám tohoto pokusu nějaké evidentní výsledky.
Pokud, bude téma na navazující blog…


Několikerý pohled z okna.

Je to zvláštní, popřípadě divné, ale vidět tam může něco takového jen ten, kdo je na takovýto pohled jako významové rozlišení předem připraven.

Vidění přes předem nutné vědění.

Třebaže se, na rozdíl třeba od záznamů nepředstavitelných vědeckých pokusů nebo vesmírných vzdáleností, jedná o cosi tak malicherného a všedně samozřejmého.


K dnešnímu výsledku musím opět připsat několik bodů, doufám, že se mezi nimi neobjeví žádné přísahy.

1/ Před příštím fotografováním vyčistit všechny čelní plochy: monitoru/obrazovky mého noutbuku a tabletu - dokonce i objektivu nikona.
2/ Sehnat nějakou inteligentní asistentku na držení tabletu před objektivem fotoaparátu, ukázněnou a trpělivou, milou na pohled i chápavou - poněvadž, jak dokládají dnešní nevalné kompoziční výsledky, ohlídat a ještě ovládat současně několik povinností při fotografování nesvedu.
Ale zřejmě takovou nenaleznu: jak při pochůzkách na městě, obdobně jako prostřednictvím tohoto blogu.
Domorodkyně jsou kalendářově kreténní.
Jen mě diví, proč sem lozí.
3/ Po výsledku dnešního dopoledne je rozhodnuto: nebudu kupovat žádnou videokameru zvlášť, stejně nejsem v sobě schopen roky najít téma na nějaký delší film.
Odnesu si tedy dneska odpoledne z povánoční slevy za 4 000 káčé dalšího nikona, foťák sice dovednostmi slabý, avšak s možností natáčení. S nevýhodou zdroje 4 baterií namísto akumulátoru s kapacitou 2 a půl hodin výkonu, jak jsem býval zvyklý.
Ostatně míněný nikon má více nevýhod, třeba nutnost pořídit si čtečku paměťové karty, a tak dál…
Pokud bych měl jmenovat nějakou jeho uživatelskou přednost, tak jen snad: že se mi vejde do ruky pro jiné méně zahlédnutelný.
4/ Popřípadě do ledvinky na popruzích na břiše, hnedka si tedy dojdu míry kterési odzkoušet do krámu mého oblíbeného Vietnamce na Hlavní, jestli má nějakou takovou, do které by se mi současně vešel i tablet a 4 náhradní nabité baterie, stačí, stačí, do příště již žádné baťohy.
Kam ovšem umístím noutbuk nutný na cestách k případnému průběžnému ukládání natočeného, tak to tedy nevím…

Nyní už jen zveřejním celý dnešní původní formát, s upozorněním na dílek okna napravo, stačilo by jen švenknout o metr.
Před okno postavit na parapet rozevřený noutbuk, před jeho monitorem podržet tablet, jak dneska jsem učinil.
Každý by tak udělal, neboť výsledek by mohl být ještě více zmnožující a na pohled hezčí nebo zajímavější Jak se na fejsbuku obecně posuzuje, říkává.

Jít do obrazu, anebo klouzat po povrchu obrazu???




.

DENÍK 33.

13. ledna 2016 v 13:25



13. 01. 2016

Všechny, co sem přesto vešli, upozorňuji, že dnes je třináctého.
Takže je současně i nabádám, aby věnovali pečlivou pozornost toku celého příštího gifu - neboť jeho nečekaně nepředpokládaným výsledkem jsem se po čase vrátil, ale o to radostněji, k wittgensteinovským tautologiím.
Tedy jakoby k tautologiím tautologií.
A tedy skrze ně k jinému popisu onoho zobrazovat, tedy k zobrazování intelektuálního faktu.

Třeba se mi tato vysvětlovací ilustrace, anebo dokonce (a ještě možná formulačné lépe) situace, povedla zdárně, třebaže na jejím začátku stálo několik okolností, o nichž by se autor v intelektuálně dobré společnosti neměl ani zmiňovat.

1/ Plánoval jsem od rána psát další pokračování povídky o mých dílčích vzpomínkách na normalizační roky, každý den mám povinnost vyťukat jednu a půl stránky. Do odhadovaného konce mi chybí ještě čtyři taková pokračování.
2/ Ale soustředit jsem se dneska nedokázal, neboť pod dojmem obsahu včerejšího blogu o paralelitě, sám nechápající jsem si nedokázal představit podmínky nutné k případnému nějakému jinému ještě příštímu jejímu zprostředkovávajícímu zpodobování.
3/ Před půldruhým rokem jsem si zakoupil v internetovém obchodě tablet, který je mi pro jeho naprosto nulové užitné vlastnosti pro mé účely již půldruhého roku naprosto nahovno.
4/ Tak jsem si k zamaskování příčiny prvé (ad 1/ zde) ráno řekl, že si cosi s tím tabletem zkusím, jenom tak, nevymyšleně, téma jakési podmínkami mi nejbližší, tedy pohled ze zapraseného okna do zapraseného dvora, vždyť podél této možnosti putuji párkrát denně, pokud mířím z gauče na záchod; a zpět.
5/ Souvisí ono mé použití tabletu opět s Wittgensteinem, na internetu je k dohledání plno tautologických obrázků, na nichž kdosi vstrčil do formátu například předchozí fotografii téhož místa; a tak.
6/ Následovala šťastná fáze, vzniklá postupnými vnuknutími, nezávisejícími na mně, neboť já jsem již jen pouze sledoval, jak se prvotní jen pokus s plánovanou či míněnou jednou možností výsledku mění v příběh navazujících obrázků, které již jen beze vztahu k prvotní realitě pohledu z okna, či zdvojeném pohledu tohoto motivu, začínaly (paralelně?) bez vztahu k prvotní realitě zobrazovat už jenom samy sebe.

Vyvozovat se samy ze sebe - což u fotografií jako výsledků tradičního způsobu zpodobování jimi nemůže být ani myšleno. Takovým jejich zpodobováním jsou k intelektuálnímu rozvoji statické.
Jejich cíl je kalendář, rodinné album, stránka novin určená pro jeden den.
V takovémto metrickém systému se mezi sebou vzájemně porovnávají.
Velmi často s výsledkem, že Anička Šafářová je skoro tak pohledná jako nějaká Noami Cambell.

Zatímco zde namísto porovnávání vzhlednosti či vzhledu je mírou myšlenkový proces.


Vše zgifované získáno prostřednictvím tabletu, fotoaparátu značky Nikon, funkce printscreen, monitoru noutbuku, a opět fotoaparátu, v neustálém procesu opakovaného zpodobování sama sebe, tedy onoho téhož, co opakovaně zobrazovaným sama sebou postupně mění svou původní podobu - i smysl.

Což je postup, který nevylučuje i případnou mnohokerou dílčí vizuální náhodu.

Kromě intelektového celku i dílčí pohledné detaily.



.

DENÍK 32.

12. ledna 2016 v 13:52



12. 01. 2016


Obrázkem se ještě jednou vracím k pražské prázdninové výstavě Terezy Fišerové.
Na níž byl k vidění jen jediný exponát, tedy instalace, anebo objekt, jak si k libosti žánr nazvete.
Jenž tvořily zamčené prosklené dveře do vnitřní chodby galerie; sklo dveří potažené polopropustným zrcadlem.

Už jsem o tom ve kterémsi blogu psal, jak jsem si dovnitř přisvítil bleskem nikona.


Netuším, jaký můj pohled mínila autorka, vůbec li, nikde jsem se nesetkal s její sebemenší písemnou, či podobnou, přípravou.

Stejný tedy nezájem, který potom ilustruji mým včerejším příspěvkem na fejsbuku - zdejší domorodci jsou negramotní, neschopni eseje alespoň odstavcové; jejich mentální dispozice jim dovolují pouze to jejich zcela mechanické lajkování, popřípadě sdílení.

Rozumovou neúčastnost.

Nemyšlení.


Nestává se mi často, abych se v blozích ke kterémusi letmému tématu vracel dvakrát, zážitek na výstavě jsem žádný mimořádný neměl - všechna ta podivnost tamtoho cvaknutého okamžiku podivné jeho paralelní dvojakosti se mi vyjevila, až když jsem si pozorně prohlížel v noutbuku.
Dokonce jsem měl dojem, že jsem při fotografování bezděčně zažil nějaké fázové zpomalení nebo zrychlení, oddálení: že se ve výsledku vidím současně, jak když zrovna cvakám - a současně na té malé světlejší ploše jako já ono cvaknutí před nebo po něm pozorující.
Jako bych zažil stav paralelity.
Na tomtéž místě dvoučasovost.

Nebo ono cosi nepopsatelné jako tenkrát ten fotograf v Antonioniho Zvětšenině.


Důkaz zprostředkovává jasně: vidím se, když se fotografuji - žádný zázrak se nekoná.

Navíc přetrvá ještě jedna obtíž - téma to mého míněného filmu, když si v tomto týdnu chci koupit ve kterési povánoční slevě videokameru.
Poslední v mém životě.

Natáčet - a nezpodobovat.
Třebaže videokamera sama je zřetelně nástroj zpodobovací.
Ale snad je zřetelný ten prostor mezi dvěma předchozími větami.

Jakási ta paralelita, s jejímž viděním, nebo třeba jen zahlédnutím, bych potřeboval poradit.

A to v prostředí pro účel zcela negramotném, když schopném jen domorodě fejsbukového lajkování a sdílení.

Takže pro ukázku, čeho tak asi inspiračního si žádám, Fauste, uvádím původní celý plný formát prázdninového obrázku - jenž v roztodivných prolnutích jedné chvíle obsahoval naléhavě více, nežli bylo možno na první pohled na výstavním místě samém spatřiti.




.

DENÍK 31.

3. ledna 2016 v 20:42



03. 01. 2016

Poněvadž ještě stále o ránech neběhám, nemám žádné zážitky, natožpak novinky, koleno mě sice bolí jenom občas, ale kvůli stanovení diagnózy jsem objednán k paní rehabilitační čarodějnické primářce Běle teprve až na příští pondělí.
Moje regenerační schopnosti jsou pořád úžasné, vždyť už dva večery po sobě cvičím nohy vleže na koberci, a to jsem na Štědrý den skoro vůbec nechodil.
Z té mé patálie mě dostala mast na revma, tedy v tubě gel, který mi v pondělí po Vánocích předepsala obvodní lékařka, jeden den jsem si koleno natřel dvakrát, pak už jednou každý den, stálo mě to v lékárně sice 100 korun, ale co, když se pohybuji mnohem rychleji nežli třeba infanterista Josef Švejk, když šel tenkrát za císaře do války.
Z čehož plyne, jak mě pořád bolí svaly obou nohou od třísel dolů, popřípadě od svalíků na podbřišku, co se po létech přihlásily, že bych měl svůj celý ještě zbývající život prožít vsedě ve vaně, do které by se na mne seshora lily gely, masti a oleje.

Neběhám, přesto nelenoším, s vědomím, že v prosinci jsem napsal každý den deníkový zápis delší nežli stránku, pustil jsem se od Nového roku, včetně, do psaní povídky, s úkolem za každé lednové dopoledne dát dohromady půldruhé stránky.
Když realizační cíl takovéhoto psaní je jediný: zjistit v průběhu i dalšího případného únorového psaní, nebo i ještě březnového, atd., jestli má takto každodenně postupně nastavovaný syžet kdesi v sobě alespoň trochu obsažen nějaký motiv, který by bylo lze při troše pozornosti rozvinout do podoby literárního scénáře hraňáku.
Jen tak sobě pro radost, jak si činím s pílí a námahou každé dva tři roky.

Abych byl pod kontrolou, přidávám výsledek každý den na Pismaku.cz, kdokoli si může vylouskat.

V přestávkách mezi ničím a ničím kuju v palici plány na běžecké jaro, jeden z nich souvisí s příštím obrázkem, který jsem inscenoval a pořídil před roky jako pastiš na původnější žilinské téma na plácku za parkem Sikorákem, před nímž doposaváde obracím.
K místu té fotografie až za vtokem Ropičanky jsou to v kuse od zatímního startu tak tři kilometry, ne-li čtyři, u hraničního kamene tam opodál modrého trubkového zábradlí bych obrátil a odfrčel nazpátek na jeden dech celou cestu po měkkém polňačkou po navigaci břehu pohraniční řeky Olzy až pár metrů za Sikorák, odkud potom těch čtyři sta metrů po vyhlášeném genocidně vražedném asfaltu naprosto na konec.

Jen aby mi tu míněnou jarní pětinomaratonovou trasu vydrželo koleno…





.