Květen 2018

PŘEŽÍVÁM SNAD V GENOCIDNĚ ZLOČINNÉ ZEMI? (8.)

Sobota v 8:33


Dobrý den, pane Říčane, dneska je to naposledy,

a navážu tedy v mém roztažitém příběhu, po divné kráse tamtoho katránu a hrůze až podlidské tamtěch zas rudých Nočních vlků, na nádraží ve Starém Městě, tedy nedaleko těch bestiálních vyšetřoven ve věznici v Uherském Hradišti.
Koukal jsem se přes sklo okna na perón, jak na kulatém ciferníku hodin naskakuje po minutách zpoždění. Vnější důvod nebyl žádný, a naskočilo jich 6, což znamenalo, že kterýsi ze vzdálených dispečérů si odskočil se vymočit.
V Otrokovicích jsme po dalším čekání museli dát přednost rychlíku jednoucímu za námi, třebaže se osobák, v němž jsem seděl, mohl došourat do Tlumačova, na jehož nádraží už Císařpán pro účely podobných minel zřídil výhybnu.
V Hulíně jsem viděl, že žlutý motoráček na nás ukázněně čeká, mohl jsem tedy vystoupit a přes bezprostředně operační území Hor Hostýnských dojet do Českého Těšína s hodinovým mankem.
Jenomže podle platného jízdního řádu na nás měl v Přerově za 3 stanice čekat osobák s mnohem výhodnější jízdní dobou.

Když jsme tedy asi ve 100 kusech vystoupili v Přerově, dotyčný výhodný osobák byl samozřejmě o 5 minut fuč.
O to by nebylo, já jezdím na průkazku zdarma, a tak se mnou dráha nepočítá - jenomže na tomtéž perónu se rozčilovalo 12 cyklistů, kteří měli s dráhou uzavřenou řádnou smlouvu o přepravě jich i kol dotyčným navazujícím osobním vlakem, vše z jejich strany řádně vystaveno a zaplaceno u nádražní pokladny. Zaplatili pak dráze 12x znovu a vecpali se do rychlíku, byť v rychlících takové množství kol naráz berou neradi...
Kdybych záležitost srovnal s podmínkami holocaustu, dispečer ČD odvedl docela slušný výkon: židé si za cesty do shromaždišť také platili, a 10% ztrát při transportu by bylo rovněž uznáváno za slušnou výkonovou bilanci.
Poněvadž mi směrem na Ostravu do noci už nic osobního nejelo, na informacích jsem se dozvěděl, že těšínského cíle mohu dosáhnout za hodinu a půl čekání zpátečním vlakem přes tentýž Hulín, v cíli se ztrátou 3 hodin, ale na rozdíl od tamtěch Židů živý a ještě poměrně zdráv.
Přes sklo přepážky jsem byl i zpraven, že kalamita se udála mou vinou, když v sešitovém jízdním řádu je prý vytištěna jakási tečička v kroužku, které sděluje, že jeden osobní vlak na druhý nečeká, takže ujet 12 lidem i s koly, vše zaplaceno a ošetřeno vzájemnou smlouvou, je zcela beztrestné.
Namítl jsem tedy, že hned jen včera cosi takového na internetu ve výrazně tištěné podobně k dispozici mi nebylo...

Co mi tedy zbývá, jak i tenkrát ve 49. zbývalo, k smrtím kousek, jakže předvídavě i jim?

V jejich příběhu už mými silami nelze dál pokračovat, Valíčku, Motale, i vy jiní, máte to podruhé za sebou, já pouze teď o víkendu za dojezd tamté katránové neděle hrubě urazím jsoucího genocidně zločinného ministra dopravy, který je stejně ze své funkce na odchodu, bez trestu, jako ti všichni bolšáni, co jich tu za mého života vládly už průvody.

Včera jsem si proto už zajel do Holešova, možná už našel budovu dávného okresního velitelství StB, dovnitř se určitě dostanu, kromě jiných, povykládal s potomkem jednoho z bratří Davidů, kteří v domě před náměstím schovávali nějaký čas na útěku střelce Františka Motala.
Už tedy vím, že v tamtom příštím příběhu Davidovském bude spolu s drogistou, lekárníkem a jednou operní divou obsažena i jedna zámecká hraběnka poslední svého rodu, která od bolševiků dostala deset roků natvrdo v káznici v pražských Řepích, v níž dosluhoval jako zahradník nějaký čas před ní i sám Babinský.

Ale to už bude tam, kdesi jinde, nežli zde - pouze s jediným předsevzetím.
Abych se, z důvěřivosti v lidi, v příštím nedopustil stejných chyb jako tu.


. . .

PŘEŽÍVÁM SNAD V GENOCIDNĚ ZLOČINNÉ ZEMI? (7.)

17. května 2018 v 9:39


Jeden z celostátních úřadů na ochranu osobních údajů

zde vede kdosi, kdo připravil město Prahu onehdy za povodní o nejméně 5 miliard.
5 000 000 000 Kč.
Jak, a ve prospěch koho, může takový karambol v důsledku tak asi dopadnout?

Obdobně jsou ještě přede mnou 2 úkoly, jimiž bych měl vylíčit, doložit jimi, co, jako princip, je tento genocidně zločinný stát.
Pro účel dílčí ilustrace poskytnu 2 přílohy, byť v talónu mám od včerejška ještě třetí - cosi báječně rozvíjejícího Motalův příběh, dramaturgicky zcela neuvěřitelně...
Ale jak říkám, v této genocidně zločinné zemi nejsou možné příběhy - takže tuto příležitost nebudu radši ani dál otevírat, a ponechám současné zdejší všednodenní oběti i nadále tématům jejich genocidně zločinných televizních seriálů, popřípadě současných hraných filmů, kterým už nejméně málem 50 roků chybějí příběhy dočista.

Vrátím se tedy k předminulé neděli, k příběhu o katránu kvetoucím v podobách ovčích těl na podivně mořsky zelené ploše těch asi tří povlovných svahů kopců Pouzdřanské stepi, proti horizontu natáhlé plochy vodní hladiny Novomlynských nádrží je to, jakousi obtížně vyslovitelnou nostalgií, pohled náramný.
Katrán tu kvete jako snad na jediném místě v zemi, takže jsem rád, že jsem to poprvé v životě v mých jedenasedmdesáti stihnul, příští rok už bych nemusel.
A to jenom proto, že stačí zaplatit pár babišovským družstevníkům, aby se sem vydali s plamenomety, a ve jménu zdejší ideologie nalevo řepka, napravo kukuřice, veprostřed hromadný hrob, ten katrán keřík po keřiku vypálili i s kavylovou loukou, Skácel, neskácel, do toho jeho nejposlednějšího semene.
Samozřejmě, nepřeháním, vždyť před čtvrt rokem mi málem za zády spadla budova technické památky, kterou devótně iniciovali/souhlasili zbourat develeoperem/investorem obluzeni ostravští památkáři.

Takže jsem zažil, promyslel, mohl jsem se zase vracet od katránu osobními vlaky do Těšína, přes Břeclav, z níž je to z Pouzdřan šest zastávek.
Přičemž nezapomínejte, prosím, že i ten střelec Motal pracovával na dráze...

Ovšem někde u Podivína, opravdu, v takové náhodnosti slov se dějí opravdové příběhy, jsem při pohledu z okna ztuhl, poněvadž přes sklo jsem na vzdálenost 40 metrů zahlédl cosi, co bych v civilizaci neměl nikdy uvidět.
Tam, kde by měla stát nejméně tanková rota s hlavněmi naněkolikrát ostře nabitými, tak tam jsem viděl jednoho takového do sebe vyzáble smotaného esenbáčka, takový bezbranně povětrný hadřík mající reprezentovat majestátní sílu suverénnosti země.
Merde!
A tenhleten chcípáček dostal za úkol nedovolit z okresky na dálnici celé tlupě pakáže Nočních vlků, zhruba tak dvacetičlenné bandě v sedlech silných motorek, vycvičeným příslušníkům jednotek sovětských speciálních sil, naučených bez mrknutí oka vám pěšáckou lopatkou shora do hlavy vtlouct dvoustovku hřebík, abych posloužil příkladem, jehož síla na mně doléhala i přes to sklo okna na vzdálenost těch 40 metrů.
Šel z nich ten strach, pro který je v civilizaci nepustí do Berlína, zatímco tady tentýž genocidně zločinný ministr, který mi nedovoluje vstup do archivů nebo přístup k údajům válejícím se na úřadech, těmto udělí víza, ač každý rozumný musí vědět, že jenom tato pouhá skupina je vlivem mnohem horší nežli třeba tisícovka syrských migrantů.

Zažil jsem první sovětské tanky na českotěšínské ulici pár minut po desáté večer ještě 20. srpna, za zhruba čtvrthodinu poté mi na hraničním mostě strkal jakýsi Kalmyk (nebo dokonce Tatar?) do břicha hlaveň samopalu, že mě zastřelí.

Takže vůbec mým nejhrůznějším dojmem tamtoho nedělního pohledu nebylo těch několik jízdou rozevlátých vlajek Ruské federace, které se do souvislosti jubilea dějinně vůbec nehodily, nýbrž ta jedna mezi nimi rozvinutá česká, zrovna ten prapor, který kdysi s takovou hrdostí zdravívali legionáři, nebo můj táta voják, později četník ve prospěch státu střílející proti m(!)aďarům, ordnerům, a další takové pakáži.
Oni dneska ve Strakovce, Sněmovní, v sedlech motorek.
Můj táta z fondu Archivu bezpečnostních složek mi nedostupný.
Ve fondech vojenského archivu vymazán.

Proto jsem musel uznat, ctím-li jakýsi ten teleoklinní smysl dějin směřující k lidskosti, že vypuzený tehdejší Motalův výstřel zblízka do Valíčkovy hlavy nebyl nežli bezděčně předvídavě prorocky oprávněný útok na zdejší dnešní genocidně zločinné státní předáky, genocidně vražedné vůči všem zasloužilými předky ctěným civilizačním tradicím.






. . .

PŘEŽÍVÁM SNAD V GENOCIDNĚ ZLOČINNÉ ZEMI? (6.)

16. května 2018 v 13:26


Dobrý den, pane Říčane, tentokrát na úvod 2 definice:

Genocida je státem, nebo podobnou skupinou, organizované násilí, ať veřejně či neveřejně, vůči jednotlivci nebo skupině obyvatel.

Doufám, že tato definice v sobě zahrnuje 1. i posledního Žida/žida postiženého holocaustem, též každého krymského Tatara vyexpedovaného ještě dál na východ.
Stejně jako každého jiného i jinak zbavovaného jeho elementární lidské důstojnosti.

Kdo nesouhlasí, poskytne jistě adekvátnější formulaci - mimochodem, s formulací genocidy se začalo teprva až v půli 30. let minulého století, třebaže ještě předtím se už v mnohých případech děla.

Zajímavá z tohoto ohledu je jedna poznámka Norberta Wienera, zakladatele kybenetiky, která rovněž před půlí 30. let minulého století ještě známa nebyla, který shrnul: ŽÍT, ZNAMENÁ ŽÍT S PŘIMĚŘENÝMI INFORMACEMI.

S vědomím obou těchto definic uchopte významy sdělení obou dnešních příloh - já jenom i tu shrnu, že o jakémkoli nároku kohokoli na cokoli rozhoduje v civilizaci jen a jen nezávislý, mravně nezprostituovaný, soud, což se o žádném zdejším říci nedá, vizte hned třeba jejich bolševické obsazení.
Nikoli, aby mi cosi zakazovala nebo umožňovala nějaká bába Dis z nějakého úřadu - to je totiž stejný stav vlády aparátčíků poskytujících jejich rozhodnutí telefony.
Pohybujeme se tady stále v modulu zdejších 50. let.
V civilizaci jsou stanoveny zákony zločiny a podobné skutky, nějak jako v Desateru, a zbytek už se odbývá v právní disputaci mezi občanem a státem.

Je zločinem chtít vědět?

Je snaha dozvědět se cosi z pár let života nějaké jiným zcela pominutelné Zdenky Motalové totéž, co třeba nějaká špionáž?

Kdyby si byl Jeho Milost poslední C. K. Císař dovolil praxi podobnou té zdejší dnešní, a vládl 70 let!!!, dnešní zdejší maturanti by byli vystaveni o více nežli polovinu méně zapeklitých otázek týkajících se detailů životů našich dnešních klasiků.

Kdyby, vědět o příštích klasicích by bylo totiž už i tehdy zakázáno.

Národní obrození by se v čítánkách nekonalo, aich, ach!!!

Jenomže tento zdejší stát potřebuje zastřít, dokonce zatajit, genocidně zločinný rodový a rodinný původ, svých papalášů, takže je genocidně zločinně učiní (i se vším okolím) státním tajemstvím.
Zákonem.
Jako u Kafky.
Nebo již na samém začátku před 30 lety v případě takzvaného Fondu Z.

Ale zpátky k těm už zmíněným Tatarům...

Předminulou neděli, hned prvním osobním vlakem po ránu, jsem se vydal podívat se, jak kvete katrán tatarský.
Znám o něm už málem 50 roků jednu Skácelovu básničku plnou nostalgie z toho čehosi jako smyslu dávného dávna, které i mě už zanedlouho na mém vlastním konci přesype.
Básník Jan Skácel se narodil támhle za obzorem viděným k jihu ze železniční trati, když jedu za katránem, hele, ve Vnorovech, kde byl jeho otec učitelem, když předtím bojoval ve kterési jednotce Českých Legií na Rusi.
Co všechno s tím ještě souviselo, bych se před necelými 30 lety dozvěděl zcela pohodlně na jakémkoli úřadě, v okresním archivu - stejně, popřípadě obdobně, jako to, co jsem ještě před pár roky sesbíral o rodičích filmového režiséra Vláčila, který se narodil, též otci ruskému legionáři, o jednu českotěšínskou ulici dál.
Životopisná o československých zajatcích u Sokolova ze 43. by mi byla dneska stejně nedostupná - a o těch bolševiky popraveného kapitána Karla Sabely, spolužáka z českotěšínského gymnázia, už vůbec nemluvím.

Jedná se o genocidu, ze zvůle státu nařízenou smrt jakoby v hromadném hrobě bez informační paměti?






. . .

PŘEŽÍVÁM SNAD V GENOCIDNĚ ZLOČINNÉ ZEMI? (5.)

15. května 2018 v 10:04


Dobrý den, pane Říčane, dovolte,

abych se s novým časem vrátil ke staré historce, jejíž rekapitulaci jsem onehdy nedokončil v místě Bohumín-Hlavní nádraží.

Ale předtím něco souvisejících historických reminiscencí.

Vlaková jízdenka bývala cosi jako vojenská přísaha.

Za porušení takové přísahy se obvykle provinilci věší, nebo střílí.

Železničářům se říkávalo Modrá armáda, neboť jejich služba byla dána uniformou a povinností, jak bývalo charakteristické pro každý jiný ozbrojený sbor.

Stavěná nádraží městská, zdánlivě stavebně předimenzována, byla Císařem míněna jako chrámy boha Merkura - a ta menší, venkovská, coby buldozery civilizace.
Byla příkladem, nejméně tím, že každé bylo vybaveno kopanou studní a udržovaným zastřešeným záchodem.
V dnešním zdejším genocidně zločinném zdejším neolitu jsou buldozery postupně bořena.

Shrnu, že fenomenolog Gaston Bachelard kdesi napsal, že vlaky jsou místa určená ke snění.

Pokračuji tedy v cestě do stanice Ostrava-Hlavní nádraží, kteroužto trasu jsem absolvoval solidárně vestoje po boku paní průvodčí s roztřesenou bradou, které v jejím šoku nikdo čtvrt hodinu neodpovídal, jestli odjetý brněnský rychlík někde dodatečně přistaví.
Na hlavním tedy ne, což ona pociťovala jako stresující křivdu, degradaci své role, neboť slíbila asi tuctu cestujících, že po neúspěchu v Bohumíně asi pořídí tam.

Služba cestujícím v parametrech našho neolitu se genocidně odtrhla od účelu, obdobně jako v případě těch miliónů kusů navážených v dobytčácích podle přesných grafikonů do nádražíček vyhlazovacích koncentračních táborů.

Obdobně dispečérsky odlidštěná služba ČD je obdobně nedůstojná i vůči těm, kteří si za ni/tutéž platí; byť třeba já mám legitimací stvrzené, tedy smluvně stanovené, předplatné: k jízdě osobními vlaky bez jízdenky.

Zastávka ve stanici Ostrava-Mariánské Hory nebyla pro příští vývoj důležitá, zde rychlíky odjakživa nestaví, před námi tedy byla Ostrava-Svinov, předtím Ostrava-Poruba, za sklonku C. K. dokonce Ostrava-Vítkovice.

Brňák, o němž nevěděla, čekal na tomtéž perónu, k němuž jsme dojeli, ona tedy naplnila svou přísahu, zatímco já musel kvůli tomuto organizačnímu karambolu šupajdit do podzemí podchodu, a odtud k jinému nástupišti, u něhož navazující osobní vlak do Suchdola nikdy nestává.

V Suchdole jsem, zcela bezprávný, kvůli předchozím mnou nezaviněným zpožděním pročekal další hodinu, načež se konečně po jedná zastávce dostal motoráčkem do oderského cíle.
Pokud si kdo spočítá vzdálenost z Českého Těšína do Oder, kterou já odhaduji na méně než 100 kilometrů, a tu vydělí více nežli 4 hodinami, za něž jsem ji absolvoval, dopočítá se provozní rychlosti vůčihledně nižší, nežli jakou dosahovala Stephensonova Raketa před 200 lety.

Zdejší genocidně zločinný ministr dopravy by proto snad nejlíp udělal, kdyby se ihned zastřelil drženou služební zbraní.

Obdobně jako jeho vládní družka, genocidně zločinná ministryně obrany, která si onehdy vyfotila svého psa na pietní desce cti Hrobu neznámého vojína.

V Odrách jsem napoprvé nijak zvlášť významně nepořídil, a to i kvůli tomu, že jistý genocidní zločinec Václav Havel, přikázal hned ještě v listopadu 1989 všem kádrovkám v zemi, aby za pouhou jedinou noc zničily obsahy kádrových složek všech dělníků, rolníků a pracujících polointeligentů, mužů i žen - tedy dokumentaci celé všednodenní historie bolševika, a to ještě ani nebyl prezidentem, takže je zřejmě zbytné pokračovat v líčení, co se tak asi dělo pak.

Tedy málem 30 roků až do doby, v níž se já zabývám rekonstrukcí tamtoho vytrhaného a všelijak jinak záměrně skartovaného - tedy toho, co v genocidně zločinném státě bývává bez uzardění, hanby, veřejně nazýváno: dějiny.






. . .

PŘEŽÍVÁM SNAD V GENOCIDNĚ ZLOČINNÉ ZEMI? (4.)

14. května 2018 v 13:18


Milý pane Říčane, včera odpoledne

jsem se prošel po hřbitově v Ostravici, jestli na něm není pohřben tamní rodák Janečka, zastřelený ve 49. v Hradčanech u Přerova. Na Ostravici, pod Lysou, neleží.

Ale ještě předtím, hned vlakem ve 4:46, jsem cestoval do Horních Moštěnic, první zastávku za Přerovem směrem na Břeclav.
To se ví, nikde žádný směrník nebo ukazatel, kam se dát, takoví jsme my vůči příchozím xenofobové, tak jsem to vzal podle intuice směrem kopečku nad vsí. Zhruba po půlřetím kilometru pořád do kopce jsem se vrátil, neboť krajina typicky česká, potažmo moravská, nic neslibovala. Táhlé stromořadí lemované remízky, nalevo lán dokvétající řepky, napravo daleké plochy rašící kukuřice.
Hostýnská hora přede mnou, samozřejmě, na obzoru, odhaduji, že vzdálená tak 25 kilometrů, chlap by takovýto kousek přešel za dopoledne, šikmo nalevo Holešov, pode mnou i ony Hradčany, místo Janečkovy smrti.
Operační plocha Hor Hostýnských!

Poněvadž tahle cesta ke Švédským šancím mě stále nikam nevedla, vrátil jsem se o kilometr zpátky, tam potkal domorodkyni, která mi potvrdila, že jsem mířil dobře, jenomže jsem měl tuhle jednotvárnost vydržet ještě další 2 kiláky.
Po nich jsem uviděl konečně sloupek turistických značek, nebýt pozorný, minul, bych. Kdybych ovšem pokračoval podle nich, minul bych zas pole, o které jsem stál, a ke kterému jsem mířil pořád do kopce jako tamti v 45. roce, když jim ke hromadné smrti zbývaly jen minuty.
Ale zřejmě sem tenkrát došli jinou jejich poslední cesou, více od Přerova. Tady jim místní chlapi vykopali hromadnou díru a českoslovenští vojácí je na rozkaz jejich velitele Pazúra postříleli.

Popisek celé situace na pultu je muzejnicky zcela běžně zločinně genocidně odbytý, v zemi 250 postřílených, z nich asi 80 dětí. Kolem dokola běžně česká, potažmo moravská, genocidní krajina: nalevo řepka, napravo kukuřice, uprostřed hromadný hrob.
Vojáci jeli vlakem z Prahy do Bratislavy, odkud tedy IHNED vzali seznamy později zastřelených karpatských Němců mířících ve vlaku z protisměru do severních Čech? Odkud PROMPTNĚ mapy místa na Přerovem?
O kus dál sídlila vojenská posádka v Kroměříži, jejíž vojáci ani ne za 4 roky posléze honili v rojnicích kverulanty z Hostýnských hor. Možná jim veleli, kteří předtím stříleli do Němců na kopci Švédských šancí.
Když jsem scházel dolů, uvědomoval jsem si, že zhruba 250 cestujících týdně nedojede do svých cílů podle jízdních řádů osobních vlaků ČD.

Celý jeden hromadný hrob.

Přičemž takovýto provoz řídí centralizovaně přerovští dispečeři, potažmo ministr - vcelku potom dohromady stále týž genocidně zločinný stát.




. . .




INTERMEZZO (1.)

10. května 2018 v 13:57




Předchozí obrázek jsem našel dneska náhodou, ač byl vyroben a jako původní text odeslán míněnému adresátovi 4. května, ale je však docela možné, že jsem jej při míněném použití do blogu málem už před týdnem třeba přehlédl.
Byť tedy se mělo stát před pouhými pár dny, nejsem si však jist - a protože nemíním pozpátku prohlížet prozatímní soubory, opublikoval jsem ho dnes ještě jednou, neboť za těch pár několik dnů od vzniku stává se ještě významnější.
Ač se mi již nakupily další rozvíjející materiály, nejsem si jist, jestli je sem vůbec použiji, riziko totiž, že bych se jimi do příštích dob sám ohrozil, je přece jenom značné.
Zbabělý v tomto punktu nejsem, ale mohl bych ohrozit jiné - a za cosi takového si sám sobě nestojím.


. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (17.)

9. května 2018 v 9:32








. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (16.)

9. května 2018 v 9:31










. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (15.)

9. května 2018 v 9:18










. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (14.)

9. května 2018 v 9:10














. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (13.)

5. května 2018 v 11:42





















. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (12.)

4. května 2018 v 13:11












. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (11.)

4. května 2018 v 13:09
















. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (10.)

3. května 2018 v 16:18
















. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (9.)

3. května 2018 v 14:03














. . .

JE TŘEBA NAJÍT MOTALA (8.)

2. května 2018 v 14:24










. . .