PŘEŽÍVÁM SNAD V GENOCIDNĚ ZLOČINNÉ ZEMI? (7.)

17. května 2018 v 9:39


Jeden z celostátních úřadů na ochranu osobních údajů

zde vede kdosi, kdo připravil město Prahu onehdy za povodní o nejméně 5 miliard.
5 000 000 000 Kč.
Jak, a ve prospěch koho, může takový karambol v důsledku tak asi dopadnout?

Obdobně jsou ještě přede mnou 2 úkoly, jimiž bych měl vylíčit, doložit jimi, co, jako princip, je tento genocidně zločinný stát.
Pro účel dílčí ilustrace poskytnu 2 přílohy, byť v talónu mám od včerejška ještě třetí - cosi báječně rozvíjejícího Motalův příběh, dramaturgicky zcela neuvěřitelně...
Ale jak říkám, v této genocidně zločinné zemi nejsou možné příběhy - takže tuto příležitost nebudu radši ani dál otevírat, a ponechám současné zdejší všednodenní oběti i nadále tématům jejich genocidně zločinných televizních seriálů, popřípadě současných hraných filmů, kterým už nejméně málem 50 roků chybějí příběhy dočista.

Vrátím se tedy k předminulé neděli, k příběhu o katránu kvetoucím v podobách ovčích těl na podivně mořsky zelené ploše těch asi tří povlovných svahů kopců Pouzdřanské stepi, proti horizontu natáhlé plochy vodní hladiny Novomlynských nádrží je to, jakousi obtížně vyslovitelnou nostalgií, pohled náramný.
Katrán tu kvete jako snad na jediném místě v zemi, takže jsem rád, že jsem to poprvé v životě v mých jedenasedmdesáti stihnul, příští rok už bych nemusel.
A to jenom proto, že stačí zaplatit pár babišovským družstevníkům, aby se sem vydali s plamenomety, a ve jménu zdejší ideologie nalevo řepka, napravo kukuřice, veprostřed hromadný hrob, ten katrán keřík po keřiku vypálili i s kavylovou loukou, Skácel, neskácel, do toho jeho nejposlednějšího semene.
Samozřejmě, nepřeháním, vždyť před čtvrt rokem mi málem za zády spadla budova technické památky, kterou devótně iniciovali/souhlasili zbourat develeoperem/investorem obluzeni ostravští památkáři.

Takže jsem zažil, promyslel, mohl jsem se zase vracet od katránu osobními vlaky do Těšína, přes Břeclav, z níž je to z Pouzdřan šest zastávek.
Přičemž nezapomínejte, prosím, že i ten střelec Motal pracovával na dráze...

Ovšem někde u Podivína, opravdu, v takové náhodnosti slov se dějí opravdové příběhy, jsem při pohledu z okna ztuhl, poněvadž přes sklo jsem na vzdálenost 40 metrů zahlédl cosi, co bych v civilizaci neměl nikdy uvidět.
Tam, kde by měla stát nejméně tanková rota s hlavněmi naněkolikrát ostře nabitými, tak tam jsem viděl jednoho takového do sebe vyzáble smotaného esenbáčka, takový bezbranně povětrný hadřík mající reprezentovat majestátní sílu suverénnosti země.
Merde!
A tenhleten chcípáček dostal za úkol nedovolit z okresky na dálnici celé tlupě pakáže Nočních vlků, zhruba tak dvacetičlenné bandě v sedlech silných motorek, vycvičeným příslušníkům jednotek sovětských speciálních sil, naučených bez mrknutí oka vám pěšáckou lopatkou shora do hlavy vtlouct dvoustovku hřebík, abych posloužil příkladem, jehož síla na mně doléhala i přes to sklo okna na vzdálenost těch 40 metrů.
Šel z nich ten strach, pro který je v civilizaci nepustí do Berlína, zatímco tady tentýž genocidně zločinný ministr, který mi nedovoluje vstup do archivů nebo přístup k údajům válejícím se na úřadech, těmto udělí víza, ač každý rozumný musí vědět, že jenom tato pouhá skupina je vlivem mnohem horší nežli třeba tisícovka syrských migrantů.

Zažil jsem první sovětské tanky na českotěšínské ulici pár minut po desáté večer ještě 20. srpna, za zhruba čtvrthodinu poté mi na hraničním mostě strkal jakýsi Kalmyk (nebo dokonce Tatar?) do břicha hlaveň samopalu, že mě zastřelí.

Takže vůbec mým nejhrůznějším dojmem tamtoho nedělního pohledu nebylo těch několik jízdou rozevlátých vlajek Ruské federace, které se do souvislosti jubilea dějinně vůbec nehodily, nýbrž ta jedna mezi nimi rozvinutá česká, zrovna ten prapor, který kdysi s takovou hrdostí zdravívali legionáři, nebo můj táta voják, později četník ve prospěch státu střílející proti m(!)aďarům, ordnerům, a další takové pakáži.
Oni dneska ve Strakovce, Sněmovní, v sedlech motorek.
Můj táta z fondu Archivu bezpečnostních složek mi nedostupný.
Ve fondech vojenského archivu vymazán.

Proto jsem musel uznat, ctím-li jakýsi ten teleoklinní smysl dějin směřující k lidskosti, že vypuzený tehdejší Motalův výstřel zblízka do Valíčkovy hlavy nebyl nežli bezděčně předvídavě prorocky oprávněný útok na zdejší dnešní genocidně zločinné státní předáky, genocidně vražedné vůči všem zasloužilými předky ctěným civilizačním tradicím.






. . .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama